Budapešť 29.3. – 1.4.2013                              

Hlavní město Maďarska se pyšní několika přívlastky jako je „perla na Dunaji“, „královna Dunaje“ nebo „Paříž Východu“.  Jak už je ze dvou z nich zřejmé, město se nachází na veletoku Dunaj, který ho dělí na dvě části – kopcovitou západní Budu a rovinatou východní Pešť. Tyto dvě části spojuje devět mostů, z nichž jsou dva železniční. Na řece se nachází také několik ostrovů, z nichž největší je Csepelszighet na jihu města.

Budapešť se proměnila ve světovou metropoli velmi rychle, v porovnání s jinými evropskými městy, během 40-50 let na přelomu 19. a 20. století, kdy se stala hlavním městem východní části rakousko-uherské monarchie. V současné době žije v hlavním městě asi 1,8 milionu obyvatel, což jsou dvě pětiny populace.

Jsou tu další Velikonoce a tedy příležitost vyrazit na pár dní za krásami jiných evropských měst. Letos padla volba na Budapešť, stačí jen sehnat osazenstvo zájezdu, potřebné materiály, dopravu a ubytování. Všechno šlape jako na drátkách a zdá se, že to budou skvělé Velikonoce, škoda, že se to nakonec nepovedlo. Nejen, že nám nepřálo počasí, ale hlavně složení zájezdu si tak úplně nesedlo. I přesto, že to byla celkem tragédie, tak jsme toho prochodili poměrně dost a je tedy o čem psát. Pojďme to tedy vzít od začátku...

Před cestou

Jelikož organizuji letní dovolenou, tak zařizování ubytování a dopravy připadlo na Evu. Zamluvila parádní bydlení v Astra Apartments nedaleko židovské synagogy, které stálo 66 Euro na osobu na tři noci. Bylo to jako mít pronajatý byt. Dvě oddělené ložnice, velký obývací pokoj s plně vybavenou kuchyňskou linkou, koupelna s vanou a sprchovým koutem... Paráda. =) Dopravu jsme zvolili tu nejjednodušší nikoli nejlevnější (Student Agency nabízí jednosměrnou jízdenku za 250 Kč) – vlastní automobil. Abychom nemuseli kupovat dvě dálniční známky, postačí ta maďarská, nejeli jsme přes Slovensko, ale po rakouských okreskách, které byly prázdné a alespoň to narušilo dálniční stereotyp.

Průvodců jsme půjčili hned několik, abychom byli dobře zásobeni a nic nám neuniklo..=)

Pátek 29.3.

Odjezd z Vršovic v 8:00 směr Brno a Břeclav... Asi nás to nemělo překvapit, ale ani ne po dvou hodinách jízdy nás zastavila hromadná autonehoda a zdržení hodinu a půl kdesi na Vysočině.. Za Břeclaví tedy odbočujeme směr rakouské hranice a jedeme po okrskách souběžně s rakousko-slovenskou hranicí. Většina vesniček je krásně upravená a doplněná velikonoční výzdobou. V Maďarsku již najíždíme na dálnici směr Gyor a Budapešť. Díky navigaci najdeme naše ubytování poměrně snadno. Jíťa vybíhá konečně na záchod (i když ne zcela úspěšně=))  a my na povel pani domácí parkujeme auto do dvora. Parking si účtuje 5 Euro na den. Náš byteček se nachází až v šestém patře a musím říct, že výtah je trošku adrenalin. Ale jak už jsem říkala, bydlení je to parádní. Dáme pani občanky, zaplatíme a chystáme se zabydlet. Načež Martin zkoumá mou občanku a oznamuje mi, že jí mám propadlou. „No to snad ne?!“ Vážně výborný, vyjet si s propadlou občankou do zahraničí..=)

Dáme rychlou véču v podobě chleba a toho, co si kdo ukořistí a vyrážíme na první večerní procházku po městě. Dojdeme na nábřeží, odkud je nádherný pohled na osvětlený Budínský hrad a Gelértův vrch. Mineme sochu Malé princezny a přejdeme po mostě na druhou stranu. Ráda bych se podívala na nasvícený parlament. Ale je to ještě poměrně štreka, tak dojdeme jen ke kalvinistickému kostelu, uděláme pár fotek a raději zamíříme zase zpět. I tak je to slušný první výlet.

Doma se usadíme do pohodlné sedačky, otevřeme něco k pití a povídáme a povídáme..

Sobota 30.3.

Budíček v sedm hodin ráno, zkulturnit, nasnídat a v půl deváté už vyrážíme směr Velká tržnice. V sobotu by měli mít otevřeno jen dopoledne, v neděli pak mají zavřeno. Jedná se o největší budapešťskou tržnici, která ve třech patrech plných stánků nabízí zeleninu, uzeniny, sýry, naložené papriky, girlandy sušených papriček, pečivo, ve spodním patře ryby a v horním patře dečky, kabelky a občerstvení. Prolezeme celou tržnici skrz na skrz a vyhlídneme si nejlepší stánky. Nejdříve ale musíme ochutnat slavné místní langoše. S Jíťou si dáváme tradiční se zakysanou smetanou a strouhaným sýrem, Martin volí se šunkou a houbami. Ten náš je jednoznačně lepší, páč není tak suchý a je prostě vynikající..=)

Potom už vyrážíme na nákup zmiňovaných papriček. Nakonec nám přijde nejvýhodnější koupit si jednu velkou girlandu za 700 Ft pro dvě osoby. Ještě jsme si s Jíťou vyhlídly nejlevnější ředkvičky, vystojíme frontu a objednáme si dva svazky podivnou směsí angličtiny a němčiny. Prodavač se tomu srdečně zasměje a odpoví nám stejnou směsí jazyků..=)

Jelikož jsme nenakoupili nic těžkého, není potřeba se vracet zpátky na ubytování a můžeme rovnou pokračovat dál. Čas nějak kvapí a my chceme stihnou střídání stráží. Nasazujeme tempo a míříme směr Budínský hrad.

Královský palác se v průběhu let několikrát proměnil. Dodnes není jasné, kde přesně založil Béla IV. Svůj hrad. Zikmund Lucemburský v těchto místech pak vybudoval gotický palác, který se v průběhu času proměnil v současný hrad. V 18. století zde Habsburkové vystavěli ohromný palác, který svou současnou podobu získal díky přestavbě v 19. století. Během této přestavby byly také objeveny zbytky opevnění z 15. století.

Propleteme se jeho uličkami a míříme do prostorů, kam lze dojet i lanovkou. Jenže ouha, probíhá zde jakýsi velikonoční festival a je potřeba na něj zaplatit vstupné. Ale my chceme jen projít?! Chvilku nerozhodně okouníme, až se odhodláme a prostě se okolo ochranky procpeme bez lístku. Nikdo nás nehoní, jen podivně koukají, tak dobrý..=)

Na Szent Györdy tér, kde probíhá střídání stráží, to máme akorát, zrovna přicházejí. Je vidět, že to berou jako turistickou atrakci, mají to perfektně secvičené a je na co koukat. Není to nijak přehnaně dlouhé a pěkně to odsejpá. Rozhodně lepší, než střídání stráží v Londýně. =)

Jako správné turistky se s Jíťou vyfotíme s jedním nově vystřídaným mračícím se hradním strážcem. Zahneme za roh pořádně vysmáté a zjistíme, že tam jsou další strážci, kteří už ale nejsou tam podmračení a pobaveně se na nás uculují. =)

Pokračujeme po hradním vrchu, okolo zavřeného informačního střediska, dál k Matyášovu kostelu.

Tento kostel dostal jméno po králi Matyáši Korvínovi, který původní stavbu rozšířil a zkrášlil. Roku 1541 ho Turci proměnili na hlavní mešitu a během opětovného dobytí vrchu z tureckého područí byl kostel téměř zničen. Františkáni jej zbarokizovali a v 2. polovině 19. století byl neogoticky přestavěn Frigyesem Schulekem.

Na Náměstí svaté Trojice stojí za vidění, kromě Matyášova kostela, také sloup sv. Trojice, který zde byl vztyčen roku 1713 po skončení morové epidemie, a hlavně Rybářská bašta.

Tu roku 1895 projektoval Frigyes Schulek pro rybářský cech. Stojí na místě bývalých hradeb, na náměstí, kde se původně prodávaly ryby. Dnes má ryze estetický účel a naskýtají se z ní nádherné výhledy na město.

Jen o pár kroků dál je možné si prohlédnout hotel Hilton z roku 1976. Navrhl ho maďarský architekt Béla Pintér, který ve svém návrhu kombinuje historické části původních objektů s moderními materiály.

My ale scházíme po schodech dolů k řece a míříme k budově Parlamentu, kde bych chtěla stihnou poslední anglickou prohlídku. Na nábřeží cestou potkáme zajímavé umělecké dílo. Mnoho bronzových bot, různých tvarů, kvality a stáří. Obejdeme budovu parlamentu k hlavními vstupu, abychom zjistili, že pro dnešek už jsou všechny vstupenky vyprodané.. =(

Proto doporučuji si vstup zarezervovat na těchto stránkách www.jegymester.hu/parlament

Sídlo maďarského parlamentu je symbolem Budapešti a největší budovou v zemi. Na projekt byla vypsána soutěž, kterou vyhrál Imre Steindl. Jeho architektonické řešení vychází z londýnského parlamentu. Budova je 268 m dlouhá, 96 m vysoká a má 691 místností.

V prostoru Kossuthova náměstí před budovou parlamentu můžeme ještě vidět  sochu Attily Jozséfa, proletářskébo básníka, nebo Františka II. Rákocziho, sedmihradského knížete, který stál v čele jednoho z prvních protihabsburských povstání v letech 1701-11. Na náměstí se také nachází budova Národopisného muzea a Ministerstva zemědělství.

Okolo pomníku Imreho Nagye, ministerského předsedy, který roku 1956 provedl protikomunistické povstání a o dva roky později byl popraven, míříme na Szabadság tér, kde usedám na lavičku a chystám se k odpočinku. Naběhali jsme toho poměrně dost a mě v mých nových botách začínají bolet nohy. Ostatní míří na záchodky a Jitka usedá na lavičku na opačném konci parku. Ostatní vycházejí východem k ní a mávají na mě, že pokračujeme. Vždyť tam ještě nesedíme ani pět minut? Kroutím hlavou, jako že bych chtěla ještě chvilku relaxovat, docela svítí Punťa a park je příjemný. Oni ale nasazují zběsilé tempo a po chvilce už jim nevidím ani záda. Hm... Co teď? Odhaduji, že dojdou k první památce tímto směrem a tam se potkáme. Ještě chvilku tedy odpočívám, kochám se a nakonec vyrážím stejným směrem jako oni. Docházím ulicí Október 6 k náměstí Szent István, na němž se tyčí bazilika sv. Štěpána. Rozhlížím se všude kolem, ale nikde nikdo, tak kde jsou? Koukám na telefon, nic... Perfektní...  Abych jen tak nepostávala na místě, jdu se podívat k bazilice, vypadá to, že je vstup placený, a tak se zatím nechystám dovnitř. Tohle chování mě dosti rozčiluje, není nad to nechat někoho samotného v Budapešti..

No, postávání mě opravdu nebaví, a tak se vydávám na Andrássyho třídu a po ní až k nedaleké opeře. Vstup je placený, a tak si prohlížím budovu jen z venku.

Státní opera byla otevřena v září roku 1884 a měla předčít pařížskou, vídeňskou a drážďanskou operu. Na jejím návrhu pracoval Miklóse Ybla a na výzdobě interiéru se podíleli další umělci jako Alajos Stróbl a Károly Lotz.

Přímo naproti budově Opery stojí budova Drechslerského paláce, který vznikl v roce 1883 původně jako neorenesanční činžovní dům. Byl navržen tak, aby byl v harmonii s protější budovou opery a své jméno dostal podle kavárny Drechsler Café, která se nacházela na přelomu 19. a 20. století v přízemí budovy.

Byla by hloupost pokračovat někam dál, páč to už bychom se asi opravdu nenašli, a tak se vracím k Bazilice sv. Štěpána a chystám se podívat dovnitř. Ukáže se, že vstup činí 200 Ft, ale jelikož mám v drobných jen 100 Ft, víc jim prostě darovat nemůžu. Evidentně to nevadí, páč se dostanu dovnitř bez problémů.

Výstavba baziliky byla zahájena v roce 1851 a byla dokončena 1905. Titul bazilika obdržela stavba roku 1938 k příležitosti 900letého výročí smrti sv. Štěpána. Uvnitř je k vidění, krom krásné výzdoby, obraz od Gyuly Benczúra, který líčí krále Štěpána přenechávající svou zemi Panně Marii, jež se stala patronkou Maďarska. Dále je zde sousoší sv. Gallérta a jeho žáka sv. Emrika, které vytesal Alajos Stróbl. V postranní komnatě v levé zadní části od vstupu je umístěn relikviář sv. Štěpána, v němž je ukryto mumifikované předloktí krále Štěpána.

Uprostřed hlavního oltáře je umístěna socha sv. Štěpána od Alajose Stróbla a za ní se nacházejí výjevy z jeho života.

V čele baziliky se nacházejí nádherné dřevěné dveře s hlavami dvanácti apoštolů.

Uběhla už skoro hodina a půl a na mobilu pořád žádná zpráva, jelikož se odmítám zbytek dovolené hádat, píšu zprávu, kde jsou. Ani ne minutu na to se všichni tři objeví přede mnou, s výrazem jako bychom se neviděli jen pět minut. Dozvídám se, že si sedli do kavárny na kávu a na pizzu. Koukám na ně trošku nevěřícně a ptám se, proč nedali vědět, kde jsou. Prý jsem říkala, že nechci na kafe a že chci zůstat sedět v parku.. To teda nevím, kdy jsem to říkala a pochybuji, že bych v takovém počasí chtěla sedět hodinu a půl v parku. To se na mě Eva podívá a pronese: „No, já jsem si říkala, že jestli ta Kačka ještě sedí v tom parku, tak jí musí být pěkná zima..“. Na tohle opravdu nemám, co bych odpověděla...

Vracíme se tedy na ubytování, jen se cestou zastavíme pro nějaké zásoby v obchodě. K večeři vaříme společné těstoviny s riccotou a šunkou.

Neděle 31.3.

Dnes máme v plánu Markétin ostrov, Andrássyho třídu, Náměstí hrdinů, lázně a večeři. Tak pěkně postupně. Počasí nám tedy vůbec nepřeje, jakoby odráželo naši náladu. Dá mi hodně práce je přesvědčit, že na Markétin ostrov to opravdu pěšky nedojdeme, ale že budeme muset využít tramvaj. Nakonec kupujeme v metru každý jeden lístek a usedáme do žluté „jednooké“ tramvaje jezdící po nábřeží. Ta nás ale doveze jen těsně za Parlament, kde má konečnou. Tam přesedneme na další, která by nás měla převézt přes most na druhou stranu. Za ním ale zahýbá zpět do centra, tedy opačným směrem, než potřebujeme my. Jelikož naše jízdenky jsou nepřestupní, raději neriskujeme a nastoupíme na Markétin ostrov už z této strany.

Jako první míjíme Památník centenária, který byl odhalen roku 1973 na oslavu stého výročí vzniku Budapešti (sjednocení Budína a Pešti). Vydáváme se po pravé straně ostrova, mají tu udělaný běžecký pruh okolo celého ostrova, který je hojně využívaný i v tomto nepříznivém počasí. Další zajímavostí, kterou spatříme, je plovoucí autobus, wow..=)

Nedojdeme ještě ani do třetiny ostrova a Martin si stěžuje, že tu nic není a že se chce vrátit. Už po několikáté navrhuji, že se rozdělíme, opravdu bych ráda prošla ostrov celý. Ale to ne, a tak míříme všichni směr sever. Po chvilce potkáváme zajímavou ptačí ZOO, mají tu pávi, kachny, čápi.. A je to celé moc pěkně udělané. Také máme to štěstí a vidíme veverku. =) Vodárenskou věž míjíme z pravé strany a už se před námi objevují rozvaliny dominikánského kláštera ze 13. století. V něm žila princezna Markéta, po níž je ostrov pojmenován. Král Béla IV. přísahal, že když se podaří odrazit nájezd Tatarů v roce 1941, nabídne svou dceru Bohu. Svůj slib opravdu dodržel a nechal vybudovat kostel a klášter, do nějž v roce 1251 devítiletou Markétu poslal. Ta zde zemřela ve svých 29 letech. V roce 1541 odtud prchly klášterní sestry ve snaze zachránit se před tureckými vetřelci a nechaly klášter jeho osudu. Rozsáhlé záplavy roku 1838 odkryly trosky kostela a podzemní krypty. O 20 let později byl také objeven hrob již svaté Markéty.

V těsném sousedství těchto ruin se nachází velmi starý a neskutečně velký platan, jak já tyhle stromy miluji..=)

O pár kroků dál severním směrem najdeme kostel sv. Michala, nejstarší objekt na ostrově. Původně jej založili řeholníci řádu premonstrátů. Uvnitř kostela z 12. století byly odhaleny základy o sto let starší kaple.

Míjíme hotelový komplex a ocitáme se v nádherné japonské zahradě s jezírky, skalkami, můstky, sochami a kačerem. Evidentně se mu v té teplé vodě líbí. =) Pokouším se ho krmit pozůstatky oběda, ale sní jen to, co dopadne přímo před něj.. =)

Poslední stavbou na ostrově je Bodorova studna, v níž zrovna mají sraz podivné čarodějnice.. =)

Dostáváme se na Arpádův most a po více jak tříkilometrové procházce opouštíme Markétin ostrov. Pěkně začíná lejt, nejvyšší čas zaplout do metra a vyrazit do lázní. Jo, to by bylo, aby to šlo tak snadno. Dostávám sprda, že jsem šla moc pomalu (pardon, že občas fotím) a opět mi dává zabrat dostat je do MHD.. grrr...

U každého vstupu do metra jsou revizoři, kteří kontrolují správně štípnutý lístek. Tihle mi poradí, kde ho koupit a propustí nás na nástupiště. Takové vagóny metra pamatuji ještě v Praze.. =) Ovšem po přestupu na žlutou nejstarší trasu jsou soupravy ještě o něco starší.. =)

Vystupujeme na Opeře, aby ji i ostatní viděli a chystáme se směr Náměstí hrdinů. Tedy pardon, měli jsme se chystat na Náměstí hrdinů, ale zdá se, že Eva s Martinem chtějí jít někam na jídlo. My jsme s Jíťou už ale zbaštily naše svačiny a hlad nemáme. Navíc přece chceme jít na véču do restaurace... Opět nějaké podivné zahuhlání a už odbočují směr restaurace. Tak za nimi jen zavoláme, že se sejdeme v lázních a pokračujeme po Andrássyho třídě dál. Je to ještě poměrně kus cesty, ale naštěstí už neprší.

Nakonec se před námi objeví majestátní Náměstí hrdinů. Právě na tomto místě začaly v roce 1896 oslavy milénia. Ty tu připomíná Památník milénia, který navrhli György Zala a Albert Schickedanz. Dokončen byl ale až roku 1929. Uprostřed monumentu se tyčí korintský sloup vysoký 36 metrů, na jehož vrcholku je umístěna socha archanděla Gabriela držícího korunu sv. Štěpána a apoštolský kříž. Předměty symbolizují přijetí křesťanství za vlády krále Štěpána I. U paty sloupu se nacházejí jezdecké sochy knížete Arpáda a dalších šesti náčelníků maďarských kmenů. Před sloupem je umístěn hrob neznámého vojína.

Sloup obklopují dvě obloukové kolonády, na jejichž okrajích se nacházejí alegorická sousoší. Nejblíže ke sloupu se nachází personifikace Války a Míru. Na vzdálenějších koncích jsou pak umístěny vpravo sousoší Moudrosti a Slávy, vlevo Práce a Blahobytu. Mezi sloupy kolonády se nacházejí sochy významných osobností maďarských dějin. V levém křídle najdeme Štěpána I. (zakladatel uherského státu), Ladislava I. Svatého, Kolomana Uherského, Ondřeje II. (všichni uherští králové), Bélu IV. (nejvýznamnější panovník rodu Arpádovců), Karla I. Roberta a Ludvíka I. Velikého (oba uherští králové). V pravém křídle najdeme Jana Hunyadi (sedmihradský vojvoda), Matyáše Korvína (uherský král a český „vzdorokrál“), Štěpána Bočkaje (sedmihradský kníže a uherský protikrál), Gabriela Betlena (sedmihradský kníže a jeden z vůdců protihabsburského povstání), Imricha Tököli (kníže Horních Uher a vůdce protihabsburského stavovského povstání), Františka II. Rákocziho (sedmihradský kníže a vůdce neúspěšného protihabsburského povstání) a Lajose Kossutha (nejvýznamnější představitel Maďarské revoluce a boje za svobodu a nezávislost 1848-49).

Přeběhneme hlavní silnici a poté, co přejdeme most, zamíříme doprava k Vajdahunyadskému hradu. Ten byl navržen Ignácem Alpárem k příležitosti výročí milénia jako budova reprezentující různé architektonické styly. Jednotlivé pavilony jsou seřazeny chronologicky podle slohů (románský, gotický, renesanční, barokní,..). Po levé straně vidíme nádhernou Jáckou kapli, která je součástí komplexu hradu a vystavuje na odiv věrnou kopii portálu benediktinské svatyně z roku 1214, která se nachází v obci Ják nedaleko rakouských hranic.

Nejtajuplnější je pak Socha neznámého, kterou vytvořil roku 1903 Miklós Ligeti. Jeho tvář skrytá ve stínu kápě je úžasná a tajemná.. =)

Projdeme ještě zbytek parku Vérosliget a pomalu to stočíme směr Széchenyiho lázně. Už se tam poměrně těším, nějak jsem dneska promrzla. Brr.

Széchenyiho lázně jsou nejhlubší a nejteplejší lázně v Budapešti. Na povrch zde vyvěrá voda o teplotě 74-75 °C. Prameny jsou bohaté na minerály a mají léčivé účinky zejména na zmírnění revmatu a při poruchách nervového systému. Lázně se nacházejí v neobarokní budově postavené v letech 1909-13 podle plánů Gyözöho Czieglera a Edeho Dvorzsáka. Roku 1926 byly lázně rozšířeny o tři venkovní plavecké bazény, díky vysoké teplotě vody je ale možné je využívat i v zimě.

Díky pánovi nabízejícímu „okusování rybičkami“ se dovídáme, že je nejvýhodnější, když si jedna z nás koupí kabinku a ostatní ne. Páč kabinku pak mohou použít všichni. Řídíme se tedy jeho radou a vezmeme jednu „s“ a jednu „bez“. Než se stačíme rozkoukat, kde je vstup ke kabinkám, už tu máme zbytek naší skupinky. Říkáme jim tedy ať si koupí „bez“ a můžeme vyrazit..=) Lázně jsou opravdu super, jen je tu krapet přelidněno. Trošku šok vyběhnou jen v plavkách do té venkovní zimy, ale ty bazény za to stojí..=) Uvnitř je několik menších bazénků s různou barevností vody a obsahem minerálů. Prolezeme je poctivě všechny. Stejně tak navštívíme páru, saunu s 60 °C a hlavně ve spodním patře saunu se 100 °C, která je jednoznačně nejlepší.. =) Po dvou hodinkách už to máme všechno prolezlé a ozkoušené, některé věci i vícekrát, a tak to pomalu balíme, převlékneme se a míříme k domovu. Přece jen to máme pořádný kus cesty.. navíc chceme cestou najít nějakou tu restauraci. Vážně se moc těším na ten jejich vyhlášenej perkelt. No nakonec za celou cestu nic moc neobjevíme, takže se poohlížíme okolo našeho bydlení. Ale všechno je poměrně drahé a nikde nemají můj perkelt... nakonec všichni vlezou do jedné restaurace, a tak mířím za nimi... Gulášová polévka není žádný zázrak, ale špízy tu nemají špatné.. =) K účtu si na závěr přičtou 10% dýško a můžeme jít popíjet vínko na pokoj..=) Zábava trochu vázne a nakonec to Martin úplně utne, když pustí maďarskou televizi. Odcházíme si do pokoje číst, kde nakonec popíjíme Merlot a docela příjemně si povídáme.. =)

Pondělí 1.4.

Dnes byl stanoven odchod na devátou, proto vstáváme s Jíťou v sedm. Já si chci umýt hlavu a Jíťa se chce jít podívat na nedalekou synagogu. Nasnídáme se, počkáme až Eva uvolní koupelnu, první pouštím Jíťu, a pak se tam konečně dostávám já. Sotva se stačím osprchovat a už kdosi klepe na dveře, že oni už mají sbaleno a že vyrážíme. Je přesně osm hodin, a tak tomu moc nerozumím. Otázka, jestli jdu s nimi dneska do města, už mě opět dostává mírně do varu a mám pocit, že asi budu brzy vraždit. No, prý počkají u auta. Kurňa, co je tohle za chování?! Tak se tedy v klidu dozkulturním, naházím zbytek věcí do tašky, zamknu a sjíždím naposledy místním úžasným výtahem. U auta samozřejmě nikdo není, jen vzkaz, že šli také na synagogu a ať tu na ně počkám... Už mě to ani nepřekvapuje, přesto vřu zase o něco víc... Usadím se tedy na tašku, vytáhnu knihu a nechávám se obklopit světem Murakamiho hrdiny Watanaba.

Za chvilku je tu máme a můžeme vyrazit na Gellértův vrch, konečně totiž vykukuje Punťa.. Po přejití Alžbětina mostu zamíříme nejprve ke Gellértovu památníku, který vznikl v roce 1904 na místě, kde byl v 11. stolení údajně zavražděn biskup Gellért. Vypráví se, že jej dav odpůrců křesťanství svrhl v sudu do Dunaje. Sv. Gellért drží v pravé ruce kříž a u nohou mu klečí maďarský konvertita. Stoupáme stále výš po vyhlídkových terasách, z kterých jsou nádherné výhledy na město, až na samý vrcholek kopce, kde se nachází Památník osvobození. Jeho autorem je sochař Zsigmond Kisfaludi Stróbl a připomíná osvobození Budapešti sovětskými vojsky v roce 1945. Hlavní postavou památníku je žena držící zdviženou palmovou ratolest. Celý památník dosahuje výšky 14 m. U paty stojí dvě alegorická sousoší, která ztvárňují pokrok a boj se zlem.

Druhou stranou pomalu sestupujeme dolů až ke slavnému Skalnímu kostelu z roku 1926. Do kostela se platí vstupné a  se všemi těmi vitrínami a dalšími modernostmi úplně ztratil svou atmosféru. 

Naproti vstupu do kostela se vypíná budova hotelu a lázní Gallért a je opravdu na co koukat.   

Jelikož ti dva zase někam utekli, míříme pomalu k autu, cestou potkáváme nejprve pěknou autonehodu a následně i naše ztracené protivy, kteří si nesou tašku s nákupem. Co to? Nechtěli jsme jet na nákup cestou z města? A tak vyvstává otázka, zda s tím stále počítají. NE! Už se opravdu musím smát... =)

Nakonec tedy u obchodního domu přeci jen zastavujeme, až na to, že má samozřejmě v pondělí zavřeno. Trochu jsem se toho bála, ale doufala jsem, že alespoň tenhle jeden by mohl mít otevřeno. Bohužel tady ty svátky prožívají podstatně víc, než například u nás.

Zastavujeme tedy až u poslední pumpy, abychom utratili naše poslední „fifníky“ a hurá domů.

Většinou se zpátky moc netěším, ale tahle výjimka asi potvrzuje to pravidlo. Vítej, Praho. Tedy, ne, že by Budapešť nebyla krásná, to je, ale na příště to bude chtít pohodovější společnost..=) Když už jsme u toho, tak mi vlastně Budapešť v mnoha ohledech připomínala Prahu – řeka rozděluje město na dvě části, jedna část je rovinatá, druhá kopcovitá; dva vrchy, na jednom hrad, druhý je zelený s dominantou na vrcholku; přes řeku několik mostů a na ní několik ostrovů... =) přesto Praha je pořád ta krásnější..=)

Ovšem, co mě překvapilo v Budapešti, byl počet bezdomovců. Oni byli vysloveně všude..

Při příští návštěvě Budapešti musím konečně ochutnat perkelt, zajít do jedné z vyhlášených cukráren, navštívit Parlament a zajet se podívat i na okraj města, kde se nachází například Park soch nebo pozůstatky římského města Aquincum...

Na závěr ještě něco málo k cenám:

100 Ft je asi 8,3 Kč

My jsme vybírali z bankomatu České spořitelny, páč ta má poplatek jen 6 Kč za výběr.

Lístek na MHD – 350 Ft

Langoš – 550 Ft

Víno – 700 – 1 700 Ft

Pečivo – 250 Ft

Večeře – 2 500 – 3 500 Ft

Pivo v hospodě – 550 – 950 Ft

Girlanda papriček – 700 Ft

Svazek ředkviček – 70 – 200 Ft

Vstup do parlamentu – 1 750 Ft (pro členy EU)

Vstup do lázní – 4 300 Ft (4 800 Ft s kabinkou)