cestopisy z putování po Čechách a po Evropě

Švýcarsko 2011

Švýcarsko - stát, který je často označován za srdce Evropy. Většinu jeho povrchu pokrývají hory, které nabízejí jedinečnou přírodu. Mezi nimi se nachází mnoho jezer a významných měst. Švýcarsko je zvláštní svou vícejazyčností, mluví se zde 4 jazyky – německy, francouzsky, italsky a rétorománsky. Ve světě je proslulé hlavně výrobou hodinek, bankovnictvím, čokoládou a sýry. V tomto alpském státu také sídlí evropská centrála OSN a Mezinárodní červený kříž. Hlavním městem Švýcarska je Bern, největším městem Curych, který je zároveň centrem švýcarského bankovnictví a Ženeva je sídlem mezinárodních organizací. Švýcarsko je stát s vysokou životní úrovní, a proto pro nás poměrně drahý.
Nicméně Švýcarsko je lákadlem již dlouhou dobu a letos na něj konečně padla volba..

 

Čtvrtek 14.7.2011 – Příjezd do Švýcarska

Sraz máme u auta ve čtvrt na osm, když vidím všechna ta zavazadla, tak mám pocit, že se tam nikdy nemůžeme naskládat. Naštěstí máme asi nafukovací kufr a všechno se akorát vejde. Pravda, ještě štěstí, že jedeme jen tři. =) Všechno připraveno, a tak můžeme vyrazit směr Plzeň, Rozvadov, Norinberk, Stuttgart a Konstanz, kde se nachází hraniční přechod mezi Německem a Švýcarskem. Na celníka jen kývneme a můžeme jet, podél Bodamského jezera, které tvoří hranici mezi třemi státy – Švýcarskem, Německem a Rakouskem, do kempu nedaleko Lichtenštejnska ve městečku Buchs. Pro tři osoby, stan a auto nás to na noc stojí 28 CHF. Hodně parádní cena, proti tomu, co přijde v budoucnu. Sedáme nad mapu a řešíme trasu na následující dny. Nechceme moc času trávit v autě, a tak redukujeme původní plán. Pokládáme postupně listy na mapu, podle toho, kam bychom se nejraději podívaly. Nakonec škrtáme národní park a Bellinzonu. Zastavuje se u nás pán, který, jak se dovídáme, pochází z Basileje a radí nám, co stojí za vidění a co ne. Po večeři usedáme k našemu starému dobrému loňskému rituálu, tentokráte se Svijany.

Pátek 15.7.2011 - Lichtenštejnsko

Při snídani krmíme místní vrabce houskou, jsou úžasně vycvičení. =) Pak už je ale nejvyšší čas zabalit a vyrazit do nedalekého Lichtenštejnska. Pán včera tvrdil, že je úžasné a měl pravdu. Sice se nám nejdřív podaří Vaduz málem přejet, ale pak úspěšně parkujeme a vyrážíme na prohlídku jedinečného hlavního města. Široké ulice, nízké domy, všude plno zeleně a květin.

Na ulicích mnoho soch a poštovních známek. Po úzké cestě stoupáme do kopce k hradu Vaduz. 

Cestou se nacházejí informační cedule o Lichtenštejnsku. Hrad je veřejnosti uzavřen, je totiž obýván knížecí rodinou. Naskýtá se od něj ale překrásný výhled na Vaduz a jeho okolí.

Zničehonic k hradu přijede několik policejních jednotek, úplně nás rozhodí při focení. Co se děje? Pravděpodobně přijížděla kněžna, jelikož během pár minut už zase po policistech není ani vidu. Vrátíme se dolů a okolo radnice směřujeme k Červenému domu.

Vaduz na nás udělal velký dojem, krásné hlavní město.

Další zastávkou je vesnička Malbun, v které končí silnice, dál už nic nevede. Sklon silnice a serpentiny, které k ní vedou, naštěstí zvládáme. Zaparkujeme mezi hotely a vydáváme se k dřevěným domkům s barevnými okenicemi roztroušenými po okolí. 

Chvilku po naší první Májce konečně vidíme naše první sviště. Celou Itálii jsme je chtěli potkat a tady se ukáží hned první den. =) Jsou to úžasně roztomilá zvířata. Pomalu se přibližuji k nim, dlouho mě nechají, pak ale jeden pískne a všude kolem se objeví snad padesát prchajících svišťů. Páni! =)  

Po silničce jdeme stále nahoru až k mostku přes potok a druhou stranou se chceme vrátit zpět k autu. Krom svišťů tam potkáváme i lamy s malými lamátky. =) Chvilku trvá, než se přestanou bát a přijdou si pro trávu. Ti malí jsou ale úžasně roztomilí.

Z Malbunu odjíždíme snad ještě s lepším pocitem než z Vaduzu, Lichtenštejnsko je úžasná země!

Odtud nabíráme směr Chur a passy. Ty jsou ale na programu až zítra. Nacházíme camp těsně před nimi v Disentis. Jak ale zjišťujeme později je jedním z řady TCS a to jsou evidentně nejdražší campy ve Švýcarsku. Neskutečná cena! Jako plus se jim musí ale nechat že mají teplou vodu v ceně a parádní potůček na chlazení piva. =)

 

Sobota 16.7.2011 - Passy

Tak tedy dnes již zmiňované passy. Jako první přichází na řadu Sustenpass (2 224m n.m.), ať žijí serpentiny! Naštěstí nám ale přeje počasí a shora je nádherný výhled. Vylezeme si na menší kopeček a fotíme se u švýcarské vlajky, svačíme a zažíváme.

O kousek níž zastavujeme znovu, abychom vyrazily na procházku k ledovcovému jezeru. Je to kousek po silnici, a pak podél jezera až k potůčku vytékajícímu ze splazu ledovce. Jezero má typickou našedlou barvu a kupodivu se v něm nikdo nekoupe.. =) Jsou tu zajímavé květiny, které vypadají jako stočená vlna. U potoka chvilku sedíme a vstřebáváme sluneční paprsky. Tam a zpět nám to trvá asi hodinku, možná o něco déle.

Druhý z passů, který zdoláme je Grimselpass (2 165m n.m.). 

Odtud vede úzká silnička k jezeru Oberaarsee, která je ale vždy jen jednosměrná. 10 minut po celé se jezdí k jezeru a 10 minut po půl od jezera. Hned po našem příjezdu do Grimselpassu svítí na semaforu zelená, a tak neváháme ani chvilku. Nejprve se pokoušíme zaparkovat u horské chaty, ale zjišťujeme, že se dá dojet až dolů k jezeru. To proklaté couvání! =) Nejprve dáme oběd, a pak se vydáváme po pěšině vedoucí podél jezera až k ledovci. Tato cesta se táhne podle mapky okolo celého masivu a je podporovaná UNESCO. Opět tu vidíme sviště, začínám mít tahle zvířátka moc ráda. =) Směrem k ledovci jdeme tři čtvrtě hodinky, pak to raději otáčíme a vracíme se zpět. Chceme odjet nějak rozumně, přece jen už začíná být pozdě. Okolo jezera je to jak měsíční krajina. Šedá voda, šedé skály a dokonce i šedé nebe, jak kdybychom byly někde na Marsu. Ještě přejít přes přehradu a máme to akorát.

Na Grimselpassu už se moc nezdržujeme, jen okoukneme výhledy a sviště v ohrádce a pryč odtud. Začíná pěkně přituhovat, a to ještě nevíme, co pro nás počasí chystá..

Po dnešku mám tedy serpentin už akorát tak dost, třetí a poslední z passů – Furkapass (2 431 m.n.m) necháváme na někdy příště. Passy parádní, jen ti motorkáři si je občas pletli se závodní dráhou.

Na dnešní noc se ubytováváme v campu v Brigu.

 

Neděle 17.7.2011 - Zermatt

Z Brigu máme v plánu dvě trasy. Jednou je samozřejmě Zermatt a tou druhou výšlap k Aletchskému ledovci. Počasí ale není nic moc a podle předpovědi v novinách nemá být lepší ani v dalších dnech. Koukáme na oblohu v kterém směru to vypadá lépe. Nakonec volíme Zermatt.

Auto necháváme v Täschi, parkoviště za 5 CHF a jdeme shánět lístky na vlak. Jednosměrná cesta pro jednoho je za 7,80 CHF. V Zermattu parádně lije. Projdeme si tedy nejprve romantickou uličku, v níž se nacházejí staré dřevěné domky na „kuřích nožkách“. Jinak jsou v Zermattu převážně hotely a restaurace, vše zaměřeno na turisty. Druhou naší zastávkou je hřbitov, na němž jsou pochováni všichni ti, kterým okolní hory, včetně Matterhornu, vzaly život. Jedněmi z nich jsou i 4 členové 1. výpravy, která zdolala roku 1865 pod vedením Edwarda Whympera Matterhorn.

Další věcí, kterou si v Zermattu nechceme nechat ujít, je kašna s kamennými svišti nacházející se nedaleko hřbitova.

Na chvilku se nám ukáže obrys Matterhornu v mracích, ale to je vše, co z téhle krásné hory uvidíme.

Teď ale rozmyslet co dál. Jen tak odjet pryč se nám nechce, a tak i přes nepřízeň počasí kupujeme lístky na zubačku na Sunnegu. Odtud nejprve „po trase svišťů“, následně po trase č.11 okolo jezer zpět na Sunnegu. Nebýt toho, že nebylo vidět dál jak na 20 metrů a lilo jak z konve, tak by to pravděpodobně byla příjemná trasa s krásnými výhledy. Nicméně i tak jsme si to náramně užily a alespoň pobavily naprosto suché a nechápající Japonce. Rychle zpátky do auta a zapnout topení. 6°C opravdu není zrovna letní teplota. =) Lanovka na Kleine Matterhorn je dokonce uzavřená, kvůli velkému větru.

Počasí se dnes tedy opravdu nezdařilo a i přes ponča jsme durch, hlavně boty. Takže zítřejší výlet na největší alpský ledovec samozřejmě padá, ještě když má být úplně stejné počasí jako dnes. Jeden výlet v mlze stačil. =) V campu sháníme noviny do bot. Jak se zdá, Švýcaři nic takového neznají, ale nakonec nám noviny stejně dají. Myslí si, že si chceme boty vyčistit. =)

 

Pondělí 18.7.2011 – Sion, Eusignenské pyramidy

Nic nás již v této oblasti nedrží, a tak pokračujeme směr Lausanne. Nejprve odbočujeme těsně před Sionem na zajímavý přírodní útvar zvaný Eusignenské pyramidy. Jsou viditelné přímo ze silnice, dokonce je jimi vytvořen tunel. Pyramidy jsou většinou završené „čepičkou“, která chránila spodní horninu před erozí. Spolu s námi tu zastavuje i skupina Holanďanů, které nenapadne nic lepšího, než se kameny strefovat do „čepiček“. Chjo.

Vracíme se do nedalekého Sionu, který je proslulý svými dvěma hrady na kopcích. Nejprve usedáme na lavičku v parku na náměstí a vychutnáváme si oběd. Zpestřením jsou nám dva mládenci, kteří se snaží vytvořit své sexy fotky. =) Město jinak působí velice klidně a příjemně. Stejně tak i při procházce starým centrem. Zde narazíme na zajímavou plochu. Okolo fontány jsou do tvaru bazénu nasypány modré kamínky, okolo vysázeny stromky a rozloženo mnoho židlí. Celkově to tu působí jako u bazénu, jen tu ve skutečnosti žádný není. A fontána je evidentně velkým vyžitím pro malé děti, zatímco si maminky v klidu povídají při kávě nebo při zmrzlině z protější cukrárny. Parádní nápad! =)

Nejprve stoupáme k opatství Valére, které se nachází na nižším z obou kopců. Je odtud nádherný výhled, ale pěkně tu fučí. Přes parkoviště přecházíme na druhý kopec, na kterém se nachází hrad Tourbillon nebo spíš jeho zřícenina. Jelikož svítí Punťa, usedáme na jednu ze skal a sluníme se a kocháme a zažíváme. =) Také tu potkáváme první Čechy. Ve městě ještě navštívíme katedrálu Notre-Dame, kde zrovna chytneme zkoušku varhanů. Jen v klidu sedíme a necháváme na sebe působit tu úchvatnou hudbu, která se po katedrále příjemně nese. Pomalu se vracíme k autu, které jsme zaparkovaly pod nákupním domem Migros a jedeme se zabydlet do campu ve Forelu u Ženevského jezera. Dostaneme na ruku pásky, abychom měly přístup do venkovního bazénu, tak schválně jestli ho využijeme. =) 

 

Úterý 19.7.2011 – Lausanne, Olympijské muzeum

Počasí je vážně ideální – prší a je asi 14°C. No nic, bereme teplé oblečení a jedeme do Lausanne. Nejprve parkujeme jen na parkovišti, kde je první hodina zdarma a jdeme se ptát do informačního centra, kde je tu levné parkování. Kluk je velice ochotný a snaží se nám poradit, co to jde, ale evidentně prostě ve městech levné parkování neexistuje. Nakonec parkujeme v Ouchy, odkud je to jen kousek do Olympijského muzea. V parku před muzeem je několik soch, např. socha cyklistů, řeckého atleta, pána s deštníkem, který slouží jako fontána a samozřejmě socha Emila Zátopka, který je zde evidentně velmi vážený. V parku se také nachází olympijský oheň a laťka světového rekordu skoku do výšky. Nedosáhnu na ní, ať se snažím, jak se snažím. =) Počasí opravdu dnes nepřeje procházkám, kupujeme tedy za 10 CHF vstup do muzea. Přízemí je věnováno historii olympiád. Jsou zde informace o zakladateli moderní olympiády Pierru de Coubertinovi, pochodně z jednotlivých letních i zimních olympiád, medaile, informace o hrách v antice a mnoho dalšího. V prvním patře se v jedné části nacházejí věci týkající se letní olympiády a v druhé části věci týkající se zimní olympiády. Mají tu například boty Emila Zátopka, oštěp Jana Železného, míč podepsaný Pelém, botu Michaela Jordana, dres Usaina Bolta nebo dres Stephana Lambiela zvaný "zebra". Dále tu často mají srovnání jednotlivých artefaktů v průběhu dějin od prvních olympiád ve 30. letech až do současnosti. Někdy je to opravdu vtipné a neuvěřitelné. Všude se zároveň promítá mnoho dokumentárních filmů a záběrů z olympiád. V nejspodnějším patře se nachází 3D kino, kam dorazíme akorát na promítání krátkého filmu o krasobruslení mužů z olympiády 2002. Lepší už to ani být nemohlo! =) Pak ještě zavítáme do místnosti Videoknihovny, kde je možné si přehrát jakýkoli sport z mnoha minulých olympiád nebo uvítací a ukončovací ceremoniály. Parádní muzeum, dobře jsme se tu bavily.

Dokonce venku zrovna ani neprší, proto se vydáváme vzhůru ke starému městu a ke katedrále. Na Place de la Palud, kde se nachází radnice a Fontána spravedlnosti, se zdržíme v jednom krámku se suvenýry, kde objevíme vtipné pohledy. Od katedrály Notre-Dame by měl být pěkný výhled na město a na jezero (za lepšího počasí =). Katedrála je velice příjemná, nijak zvlášť zdobená a je přístupný i prostor okolo oltáře.  

No, na to, že se o Lausanne říká, že je to jedno z nejkrásnějších měst, tak na mě nijak velký dojem neudělalo. Jediné, co zde stálo opravdu za vidění je ono Olympijské muzeum.

Platíme tedy neskutečných 18 CHF za parkování a vracíme se do campu. Teda, podaří se nám chvilku bloudit mezi vinicemi, ale nakonec úspěšně dojedeme. =) Ještě jsme si v Lausanne vzaly noviny 20 minut (něco jako v Česku Metro) a koukáme na počasí. Paráda, ve Švýcarsku je největší zima v celé Evropě! No, mám na sobě všechny teplé vrstvy, co můžu. Připadáme si jak někde na Sibiři. Brrrr.. =)

 

Středa 20.7.2011 – Chillon, čokoládovna Nestlé

Celou noc lilo jak z konve, tak co podnikneme dneska? Program na deštivý den.. Tak nakonec volíme prohlídku hradu Chillon a čokoládovny Nestlé. Chateau de Chillon se nachází na skalním ostrohu na břehu Ženevského jezera a pochází pravděpodobně z 11. století. Současný vzhled ale získal až ve 13. století. Od 16. do 18. století sloužil jako sídlo bernských správců. Byl využíván také jako vězení, nejznámějším vězněm byl Francois de Bonivard, kterého zvěčnil lord Byron ve své básni Vězeň Chillonský.

Vstup stojí stejně jako včera 10 CHF pro studenty a dostáváme tištěného průvodce v češtině! Máme možnost si projít celý hrad od sklepení až po věže. Hrad je větší než se na první pohled zdá, jsou zde 4 nádvoří a velké množství sálů. Ty nejsou nijak zvlášť vybaveny, přesto je prohlídka zajímavá. Je možnost si také pustit filmy o historii hradu a o životě ve středověku.

Severně od hradu, již v kantonu Fribourg, se nachází ve městečku Gruyéres sýrárna a hned vedle v Brocu čokoládovna. Výrobu sýra jsme si prohlédly již loni v Nizozemsku, a tak míříme rovnou do čokoládovny. Evidentně nejsme jediné, které napadla tato deštivá varianta. Čekací doba je psaná 2 hodiny. Potěš! Naštěstí na lístky není fronta nijak dlouhá, čeká se pak až na samotnou prohlídku. Volný čas využijeme pro nákup v nedalekém obchodním domě a pro pozdní oběd. Pak si ještě na chvilku sedneme do kina, kde se promítají filmy o výrobě čokolády a staré reklamy s ní spojené. Prohlídka je plně automatická, otevřou se dveře a postupuje se do další místnosti. Je to ale parádně udělané, začíná se v pralese u Aztéků a pokračuje se přes jejich zničení Cortésem a dovezení čokolády do Evropy, kde nejprve neměla žádný úspěch. Později, po přidání cukru a mléka se ale stala jedním z nejlepších nápojů. Pak se od historie dostáváme k samotné výrobě. Je možné si přičichnout k bobům z různých částí světa nebo si sáhnout na kakaové máslo, které je odpadem při výrobě čokolády a používá se do různých přípravků na pleť. A pak přicházejí na řadu samotné ochutnávky. Je tu snad 30 druhů, což se samozřejmě ochutnat nedá. Sním asi 6 kousků a mám dost, je to opravdu kvalitní čokoláda. Mám jasno, kterou dovezu domů. Je ale pozdě a místní obchod již zavřel, nevadí nakoupíme je v supermarketu.

Dnes večer konečně padly naše cestovní utopence. Mňam mňam, s Plzní. =)

 

Čtvrtek 21.7.2011 - Ženeva

Dnes konečně vyrážíme do Ženevy, parking už ani nebudu komentovat. Nacházíme „ičko“ v jakési maringotce a necháváme si poradit kudy kam. Nejprve se vydáváme k jednomu z hlavních symbolů města Jet d´Eau.

Tato fontána je nejvyšší v Evropě, chrlí vodu rychlostí 200 km/h do výšky 130 m. Původně měl vodotrysk snížit příliš vysoký tlak vody v městském potrubí, stal se však natolik populární, že se městské úřady rozhodly vytvořit trvalý vodotrysk. Za vodotryskem se nachází molo vedoucí k majáku, kdo k němu dojde, je pro ostatní frajer, jelikož se vrátí totálně durch. =)

Na tom samém nábřeží, jen kousek od vodotrysku, se v Anglické zahradě nachází druhý ze symbolů města – Květinové hodiny. Ty byly zhotoveny v roce 1955 jako hold švýcarské hodinářské tradici. Skládají se z osmi kruhů a mělo by zde být 6 500 kvetoucích rostlin.

Od hodin se vydáváme na hlavní nákupní třídu a z ní do historického centra. Míjíme Ile Rousseau věnované známému spisovateli a filozofovi a směřujeme ke katedrále. Odtud zpět na druhý břeh a po nábřeží k Paláci národů. Na nábřeží slaví velké úspěchy hra „uhodni, pod kterou krabičkou je kulička“ a evidentně se hraje o velké peníze. K Paláci národů dorážíme v 17:10, bohužel mají otevřeno jen po pěti. Snažíme se ochrance vnutit naše občanky, ale je nám s úsměvem vysvětleno, že vstup už je jen pro personál a to i do areálu parku. Navíc začíná opět pršet, co pršet, přímo lejt. Spěcháme rychle k autu, přesto jsme opět úplně durch.

 

Pátek 22.7.2011 – Vevey, večeře v Bernu

Balíme a přejíždíme do městečka Vevey, kde se chceme projít po promenádě. Parkujeme kdesi na předměstí, tak nám chvilku trvá než se dopracujeme k jezeru. Najdeme „ičko“ a dostáváme jak mapu Vevey tak Montreaux. Mělo by to prý trvat něco přes hodinu do druhého města. Bereme si také naše oblíbené noviny 20 minut a zjišťujeme, že Andy včera vyhrál etapu. Hurá! =) 

Překvapí nás, že je zde památník Jana Palacha. Další sochy patří básníkovi Mihaii Eminescovi, Nikolasi Gogolovi a hlavně Charlie Chaplinovi. 

Na kamenech obklopujících jezero jsou upevněny židle vybízející ke klidnému posezení. V jezeru je zapíchnutá obří vidlička. =)

Promenáda je lemovaná vzrostlými platany a procházka je příjemná. Po dvou hodinkách to ale balíme a vracíme se k autu, jsme asi v polovině cesty do Montreaux, kde se nachází socha zpěváka skupiny Queen Freddieho Mercuryho.

Z Vevey jedeme do Bernu, kde se ubytováváme v campu za městem a autobusem jedeme do centra. V plánu je večeře, nejlépe fondue. Hodinu obíháme centrum a hledáme a hledáme, většina restaurací je však italských a když už mají fondue, tak moc drahé. Nakonec tedy usedáme do jedné italské na Läuferplatz a vybraly jsme dobře. Jídla mají poměrně levná a hlavně výborná. =) Oslavujeme Schleckovo vítězství! =)

 

Sobota 23.7.2011 - Bern

Včera jsme si koupily 6 lístků za cenu 5, proto teď raději opět autobusem do centra Bernu. Procházíme historické centrum, které je zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Ulice jsou široké, klidné a určené jen pro pěší.

Po historickém centru je roztroušeno mnoho kašen s pestrými sochami. Jdeme okolo Hodinové věže s orlojem k radnici a odtud k řece a k Medvědímu příkopu. V něm se nachází 4 medvědi, jeden větší v samostatném výběhu a tři zbylí v druhém. Město Bern je vlastně pojmenované podle medvěda a také ho má ve znaku. Podle legendy se vévoda ze Zähringenu, který město založil, rozhodl, že pojmenuje osadu po prvním zvířeti, které skolí na honu. A tím byl právě medvěd.

Okolo příkopu medvědů je možné se volně pohybovat a dole u řeky je příjemné posezení. Medvědi jsou poměrně hraví a evidentně se rádi koupou. Přesně víme, kde bychom trávily nejvíce času, kdybychom bydlely v Bernu. =) Okolo katedrály a Bundeshausu se vracíme na autobusové nádraží a k autu, které jsme nechaly na parkovišti u campu. Dnes nás ještě čeká cesta do campu v Aeschi. Je to skvělý camp s krásným výhledem a slušnou cenou. Od pani z karavanu dostáváme dva žetony do sprchy, asi vypadáme zoufale. =)

 

Neděle 24.7.2011 – Aeschi, Engstligenské vodopády

Dnes nemá být nijak slavné počasí, a tak využíváme náš „den navíc“ a trochu lenošíme. Nejprve jdeme hledat do Aeschi otevřenou pekárnu. Ranního pekaře, který jezdí přímo do campu, se nám podařilo zaspat. =) A v sobotu a v neděli mají všechny obchodní domy zavřeno. Nakonec najdeme pekárnu v čajovně. =) Ještě si projdeme zbytek městečka a vracíme se na oběd. Kam ale vyrazíme odpoledne? Koukáme do mapy a vymýšlíme, co by se dalo při zatažené obloze dělat. Nakonec bereme auto a jedeme do městečka Adelboden, odkud máme v plánu výlet k Engstligenským vodopádům

Od auta to má trvat přibližně hodinu a půl podél potoka. Vodopády jsou parádní, lanovkou je možné vyjet i nad vodopády. My však jen vyjdeme pěšky na plošinu asi v polovině vodopádu, odkud je nejhezčí výhled. Stejnou cestou se vracíme zpět do Adelbodenu.

 

Pondělí 25.7.2011 - Grindewald

Ráno vstáváme nezvykle brzy, máme totiž velké plány. Musíme se sbalit a jedeme do Grindewaldu. Z Grindewaldu-Grund jedeme zubačkou do stanice Alpiglen (1 615m) a odtud již pěšky.

Nejprve stoupáme do stanice Kleine Scheidegg (2 061m) a odtud ještě o kousek výš na Eigergletscher (2 320m).

Nejdřív jsou nádherné výhledy na tři nejvyšší hory – Eiger, Mönch a Jungfrau, brzy se však nad nimi stáhnou mraky. I tak jsou ale pěkné výhledy na okolní hory a do údolí Grindewaldu.

Cesta je celkem v pohodě a podél celého výšlapu jezdí zubačka. Dokonce ještě o něco výš. Zubačka na Jungfraujoch míří do neskutečných 3 454m. A tomuto sedlu pod horou Jungfrau se říká „Vrchol Evropy“. Největším zážitkem našeho výšlapu je Japonka, která jde z Kleine Scheideggu na Eigergletscher v sukni a v pantoflích. Nicméně má celkem slušné tempo. =) Němci se s ní dokonce fotí jako s největším zážitkem. =)

Z Eigergletscheru scházíme druhou cestou dolů. Nejprve sbíháme, šetří to kolena, pak ale Míša nějak špatně šlápne, a tak už raději jen scházíme. Noha ale naštěstí dobrý. Jen co sejdeme na nádraží do Alpiglenu, můžeme nastoupit na zubačku, která tam zrovna stojí. Tak už jen menší kopeček z Grundu do Grindewaldu. Ráno se naší bombě už moc nechtělo, proto koukáme po outdoorových obchodech, jestli mají a za kolik. No nic moc. Jelikož to byl dnes příjemný výlet, nebude problém dojet až do campu u Lucernu, konkrétně je to camp Bachmatlli v Alpnachstadu. A je to vskutku parádní camp, teplá voda v ceně, kryté sezení pro jídlo, lednička a dokonce je nám zapůjčen elektrický vařič! Hurá, nemusíme kupovat novou bombu! =)

 

Úterý 26.7.2011 - Lucern

Dnes není kam spěchat, na programu máme jen Lucern. Parking se nám podaří najít poměrně levný. Vydáváme se přes řeku do informačního střediska pro mapu města. Ptáme se také rovnou na horu Pilatus, která je tak nějak v plánu na zítra. Nahoru se dá vyjet dvěma způsoby, buď zubačkou z Alpnachstadu nebo lanovkou z Kriensu. Obojí ale stojí stejně, zpáteční cesta vyjde na 66 CHF. Tak tolik tedy určitě nedáme. Hledáme nějakou alternativu. Pěšky to prý jde taky. Podél zubačky je prý výšlap ale nesmírně náročný a trvá 5,5 hod. Z Kriens je to prý příjemnější cesta, která trvá 3,5 hod, ale dá se dojít jen do mezistanice Fräkmüntegg. Odtud pak zpáteční jízdenka vyjde na 29 CHF. No tak uvidíme..

Zpátky k Lucernu. Od informačního střediska k řece a přes rozkvetlý Kaplový most na druhý břeh. Kaplový most je nejstarším dřevěným mostem v Evropě a zároveň symbolem Lucernu.

Od něj pokračujeme uličkami starého města na sever k hradbám. Ty jsou volně přístupné a naskýtá se z nich hezký pohled na město. Druhou stranou scházíme zpět do centra a jdeme se ještě podívat na sochu umírajícího lva. Lev je probodnut oštěpem a je pomníkem švýcarské gardy, která byla napadena revolucionáři 10. srpna 1792 při hlídání paláce v Tuileriích u Paříže. Ti, kteří útok přežili, byli zajati a na počátku září popraveni gilotinou.

Tím naše prohlídka Lucernu končí, vracíme se zpět do campu a relaxujeme a dumáme nad Pilatem. Nakonec máme jasno, počasí nemá být nijak příznivé a Eliška má navíc teplotu. Takže večer jdeme zaplatit camp a chystáme se už jet zítra směr Čechy. Pani v campu nám říká, že dnešek byl prvním slunečným dnem a že tak špatné počasí ve Švýcarsku neměli již 75 let. No jo, umíme si vybrat. =)

 

Středa 27.7.2011 – Rýnské vodopády

Balíme a jedeme k Rýnským vodopádům. Jedná se o největší evropské vodopády. Nikoli na výšku, to měří jen 23 metrů, ale díky své šířce, která má kolem 150 m. Nejprve máme radost z toho, že parkoviště není zpoplatněné, ale to jen do chvíle než zjistíme, že je zpoplatněný vstup na vodopády. Dospělou osobu to vyjde na 5 CHF. Scházíme přes hrad dolů na vyhlídkové plošiny.

Shora vypadají vodopády poměrně klidně, ovšem zdola jsou neskutečné. To ohromné množství vody, které se řítí závratnou rychlostí. Paráda! Navíc nad vířící vodou se tvoří duha. Sejdeme až dolů do přístavu, ale jakákoli loďka je opět zpoplatněná. Dá se buď dojet přívozem jen na druhou stranu nebo přímo do středu vodopádu, kde se nachází ostrůvek s vyhlídkovou plošinou. My se ale vydáváme zpět a přes železniční most na druhý břeh.

Ještě omrkneme vodopády z této strany a jdeme utratit naše poslední franky. Podaří se nám to do posledního fifníku, když si za 4,40 CHF kupujeme společnou Fantu. =) Sedáme do auta a opouštíme po čtrnácti dnech Švýcarsko.

V Německu chytneme zácpu u Stuttgartu, ale díky pár okolním řidičům se v ní celkem dobře bavíme. Nejlepší je pani, která má všude včetně spolujezdce palmy. =) Stavíme na stejné pumpě jako loni, když jsme jely z Nizozemska. Tentokrát ale nezapomeneme vzít benzín. =) Posadíme se k našemu stolu a vytáhneme vařič. O chvilku později zastavuje vedle nás německá dodávka s asi 8 dědy. Ty se nám smějí, že nemáme guláš. To oni mají a mají dokonce i talířky a ubrousky. Páni. =) Podle zvyku kupujeme na pumpě pivo a chipsy a jdeme si užít poslední společný večer dovolené. Pak už sklápíme sedadla, vytahujeme spacáky a ještě chvilku čteme. Poprvé je nám v noci opravdu teplo, dokonce se ráno budíme horkem! =)

 

Čtvrtek 28.7.2011 – Návrat do Čech

Dojídáme müsli a bábovku, které jsme měly ke snídani a opouštíme pumpu u Norinberka. Do Čech už je to, co by kamenem dohodil, pořád po dálnici A6. Ha, to by bylo moc jednoduché, asi v polovině cesty jsme z dálnice odkloněny, kvůli autonehodě. A teď kudy? =) Naštěstí před námi sjíždí ještě jedno auto, dokonce Němec, a tak nejen my jedeme spořádaně za ním. A naštěstí nás úspěšně navede zpět na dálnici. =) A pak při poslouchání našeho oblíbeného Lotranda vjíždíme do České republiky. V Praze vybalíme a loučíme se s tím, že se uvidíme ještě večer na večeři v Neklidu. Sice jsou nové servírky, ale jídlo a Plzeň je pořád vynikající. =)

 

A teď nějaké to shrnutí. Ve Švýcarsku je potřeba dálniční známka, bohužel prodávají jen celoroční. Pořád někde něco opravovali, ale když už, tak pořádně, ne jako tady. =) Švýcaři jsou velice milí a ochotní lidé. I přesto, že nám moc nepřálo počasí, projely jsme většinu z toho, co jsme měly v plánu. Pokud chce člověk vyrazit do hor, je dobré počítat s tím, že bude třeba prakticky vždycky popojet nějakou zubačkou nebo lanovkou. Ve městech je zase potřeba počítat s dražším parkováním. Nakupovat je asi nejlepší v COOPu, kde je největší výběr a mají i dobré ceny. Navíc, což pro nás byl neskutečný šok, nejlevnější pivo, které tam mají, je Plzeň za 1,80 CHF. Špatný ale není ani obchodní dům Migros. Skvělá dovolená v krásné zemi. =)

 

Ceny:

Chleba – 2-3 CHF

Jogurt – 1-2 CHF

Bábovka – 1,7 CHF

Pivo – 2-3 CHF

Čokoláda – 2-4 CHF

Benzín – 1,68-1,75 CHF

Parkování – 5-18 CHF

Večeře – 25–30 CHF (jídlo s pitím, co jsme byly my, ale řekla bych, že to byla jedna z levnějších)

 

Vstupy, vlaky a lanovky:  

Vlak z Tasche do Zermattu – 7,80 CHF

Lanovka na Sunnegu zpáteční – 24 CHF

Olympijské muzeum – 10 CHF studenti, 12 CHF dospělí

Chillon – 10 CHF studenti, 12 CHF dospělí

Čokoládovna – 8 CHF

Lanovka na Alpiglen zpáteční – 23 CHF

 

 

 A úplně na závěr ještě pár zajímavých odkazů:

http://www.mundo.cz/cestopis/svycarsko/lipenska - cestopis z cesty po Švýcarsku s CK Mundo

http://www.ocestovani.cz/svycarsko/ - vše o Švýcarsku

http://www.celysvet.cz/svycarsko.php - další cestopis

http://cestopisy.webgarden.cz/svycarsko-2007 - a ještě jeden =)

http://www.cokolada.info/svycarska-cokolada.html - info o čokoládě

http://svycarsko.orbion.cz/

http://www.svycarsko.com/ - parádní stránky

© 2009 - 2016 Světy bez hranic

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode