cestopisy z putování po Čechách a po Evropě

Za bývalými tábořišti I. - onšov

Padl takový nápad, že bychom mohly navštívit místa, kde jsme jako skautky mívaly letní tábory. Za tu spoustu let jsme postupně tábořily na třech místech – u Onšova, u Roseče a u Čečelovic. Měly jsme v úmyslu je všechny objet na kolech, tedy alespoň do té doby, než jsme zjistily, že jsou od sebe vzdálená okolo 100 km…

Naráz je tedy objet nezvládneme, a proto volíme nejprve návštěvu místa, kde jsme tábořily hned v začátcích naší skautské kariéry – Onšov.

Plán je závislý na vlakové dopravě, proto jako výchozí bod volíme Benešov a cílem naší cesty stanovujeme Světlou nad Sázavou. Přespání jsme si vyhlídly v Želivi, ale uvidíme, jak nám to pojede… =)

 

Sobota 9.7.

Benešov – Postupice – Kondrac – Načeradec – Lukavec – Košetice – tábořiště Onšov – Želiv

Najeto 58 km, převýšení 1 008 m

Doprava s kolem po Praze je vždycky zážitek, ještě když ho jen horko těžko unesete… To by člověk nevěřil, jak brašny s věcmi na dva dny zatíží kolo… =) Vlak v 8:08 z Hlavního nádraží stíháme dokonce s rezervou, to se nám často nestává, a Lucku nabereme na Hostivaři také bez problémů. Ve vlaku posnídáme a za chvilku už vystupujeme na nádraží v Benešově.

Hned za Benešovem začíná cesta stoupat a vydrží jí to poměrně dlouho.

Projedeme Skalici a Horní Podhájí. V Hliňánkách přejedeme přes hlavní silnici a pokračujeme stále do kopce až do Pouzova.

Cestou se pokouším vyfotit strakatého koně, ale tomu se to nelíbí a schovává se mi za kupku sena. Z Pouzova musíme ještě kousek vystoupat, než začneme konečně sjíždět do Postupic.

Projedeme Milovanice a Čelivo. Cestou z Čeliva do Chobotu někdo ideálně nastražil hromadu hnoje. Když člověk nezvládne vybrat prudkou zatáčku, tak alespoň spadne do měkkého. Hned na začátku Nesperské Lhoty nás zaujme architektura 90. let. Vkus některých lidí prostě nejsme štont pochopit.

Za Polánkou uhýbáme po polní cestě doprava na Ovčiny. Následuje vesnice Dub, z které jsme v Kondraci už coby dup. 

Na oběd usedáme do vyhlášené restaurace U Matoušků. Ani není divu, že si téměř nemáme, kam sednout, když za 95 Kč dostaneme řízek přes celý talíř a vynikající bramborový salát. Ještě to pěkně zapijeme Plzní, to jsem zvědavá, jak se nám teď pojede.

Blaník už je vysloveně na dosah. My se ale nahoru nechystáme, i když i tak očekáváme pěkné stoupání. Nakonec to tak hrozné není, uděláme krásné fotky s rytířem u Domu přírody Blaníku a sjíždíme do Křížova.

Jede se dobře, okolo nás ubíhají louky, pole s již odkvetlou řepkou a se zlatým obilím probarveným červenými vlčími máky a modrými chrpami. 

Prakticky již za Karhulí začíná nejhorší stoupání dnešního dne, které se zdá vysloveně nekonečné. Vždycky když už má člověk pocit, že je nahoře, tak se před ním objeví nový vrcholek. V Načeradci dáváme kratší občerstvovací pauzu, ještě ani zdaleka nejsme na konci stoupání.

10 km pořád nahoru, tomu říkám kopec zabiják.

Při sjezdu do Dolní Lhoty projíždíme okolo obory Dolní Lhota, jejíž oplocení mi trošku připomíná Velkou čínskou zeď. V Lukavci chvilku diskutujeme nad tím, jestli budeme hledat tábořiště od Onšova nebo od Jiřiček. Je pravda, že po těch 20 letech už tam asi naše dřevěné mosty přes Martinický potok nebudou, a tak je volba jasná – míříme do Jiřiček.

Ještě nás čeká jeden kopec z údolí Kateřinského potoka, než se dostaneme do Vyklantic. Odtud prakticky po rovině do Buřenic a skopce do Košetic. Teď bohužel musíme kus po hlavní silnici, což není úplně příjemné, většina řidičů není zrovna vstřícná k cyklistům. Naštěstí hned na kopci odbočujeme doleva na Jiřičky.

Jiřičky jsou totální konec světa, dál už silnice nevede. Kdysi jsme v jednom z domů mívali mrazák a chodili sem pro maso, ale absolutně si nevybavujeme, v které z pár chalup to bylo. Chvilku rozmýšlíme, po které polní cestě se vydáme. Nakonec volíme polňačku vpravo a čeká nás pěkný sešup dolů k Martinickému potoku. Nicméně se ukáže, že jsme se trefily hned na první pokus. Téměř po 20 letech jsme opět na tábořišti v Onšově…

Procházíme podél potoka a po rozlehlé louce a snažíme se určit, kde kdysi byla laguna, kuchyně, jídelna, táborna, umývárny, atd. Holt to bude chtít vytáhnout staré fotky. Byl to skvělý nápad se sem vydat, vybavují se nám staré vzpomínky a pocity. To byly časy, když jsme každé prázdniny trávily tři týdny mezi lesy…

Představa kopce, který nás čeká od tábořiště zpátky do Jiřiček je vysloveně děsivá, škoda že tu není někdo, kdo by nás odvezl nahoru… Kolikrát v životě se vám stane, že si něco přejete (něco hodně nepravděpodobného) a ono se to skutečně stane? Když se vracíme zpátky ke kolům, proti nám jde rybář, který sem přijel dodávkou… Doufám, že rychle něco chytne a pojede zpátky. Lucka se nám směje, že se k němu chceme nasoukat. Ještě než se stačíme vypravit, rybář už se vrací a chystá se odjet. Nevím, jestli nás slyšel nebo jestli ho to napadlo samotného, nicméně mé přání bylo vyslyšeno, kola jsou naložena a my se vyvážíme nahoru na kopec… =) Pořád tomu nemůžu uvěřit, byl to takový náš malý zázrak. Jaká je pravděpodobnost, že v totální pustině potkáte chlapíka s dodávkou, zrovna když to nejvíc potřebujete? A aby toho nebylo málo, tak rybář míří do Želivi, tudíž přesně tam, kam potřebujeme i my… Je to sympaťák a evidentně hodně nadšený rybář. Ještě nás naviguje, kde přesně bude chytat, kdybychom si u něj něco zapomněli… =)

Jen co nás vyloží, objevujeme na kolech dva defekty… Eliška má už podruhé podivně zaseklý řetěz a já mám v přehazovačce zamotaný provázek od brašen. Nic co by nevyřešil osobní cyklomechanik a zabiják… =)

Nejprve zkoušíme ubytování přímo v klášteře, ale bohužel mají plno. Popojedeme tedy k hotelu Na Kocandě, kde dostaneme krásný čtyřlůžkový pokoj a můžeme ze sebe konečně smýt ten lepkavý povlak. 

Na večeři vyrážíme do klášterní restaurace, kde si dáme vynikající svíčkovou a skvělé místní pivo.

 

Neděle 10.7.

Želiv – vodní nádrž Trnávka – Jiřice – Kaliště – Dolní Město – Světlá nad Sázavou

Najeto 36 km, převýšení 545 m 

Hotelová snídaně není špatná, tedy až na ta nedovařená vajíčka. Sbalíme se a popojíždíme jen kousek za Želiv, na koupání k vodní nádrži Trnávka. Tady už to znám z výletu na Moravu, krásná travnatá pláž a výborný přístup do vody. Strávíme tu odpočinkové dvě hodinky, než opět nasedneme do sedel a vydáme se směr Světlá nad Sázavou.

První polovina dnešní trasy je prakticky pořád nahoru. Z Želivi přes Petrovice až na oběd do Jiřic pořád nahoru. Ještě že rostou okolo cesty ty třešně.

V Jiřicích usedáme na oběd do hostince Sedlácký dvůr, kde vaří výborně a my se děsně přejíme, jak jinak… =)

Podjedeme dálnici D1 a před Speřicemi uhneme doprava na Holušice a Kaliště. Cesta je to krásná, jen by nemuselo tolik pálit to sluníčko.

Při sjezdu ze Záběhlic se před námi otevírají krásné výhledy na hrad v Lipnici.

Opět nás čeká nepříjemný kus po hlavní silnici, ale v Dolním Městě odbočujeme na cyklostezku, která nás dovede až do Světlé nad Sázavou. 

Projedeme kousek zámeckým parkem, holky poděsí siréna (kdo by na nás tak útočil? =)), přejedeme přes lávku a jsme na nádraží. Teď nastává ta nejhorší část, nacpat se s koly do rychlíku. A předtucha se plní, všechna místa pro kola jsou obsazená, volno je až ve vlaku, který jede za dvě hodiny. Těžko si člověk může udělat rezervaci místa pro kolo, když neví, v kolik hodin na nádraží dorazí. Nakonec v tom nejsme samy, stejný problém má i jeden hoch. Proto uzavřeme dohodu, že když bude průvodčí muž, tak ukecáváme my, pokud žena, je to na něm… =) Nakonec je to muž, kterému se nás po kratším škemrání zželí a nacpe nás do chodbičky… =)

Na Hlavním nádraží nám hoch pomůže s koly z vlaku a dál už se každá proplétáme Prahou po vlastní ose. Mně ještě hne žlučí řidič metra, když na mě vyběhne se slovy: „Vymajzni s tim kolem!“. Následně mě poučí o tom, že kola se přepravují pouze na konci vlaku a že dopravní řád platí pro všechny i pro ty, kteří si ho neumí přečíst… =) 

Krajina z Želivi do Světlé nad Sázavou se mi líbila o něco víc, než část z Benešova do Želivi. Ubylo polí s řepkou a přibylo polí s mákem, navíc cesta většinou vedla po menších silnicích. Celkově mě překvapilo, jak málo jsme za ty dva dny potkaly cyklistů, asi jen dva nebo tři. Škoda, i když je místní krajina dost kopcovitá, tak stojí za projížďku.

Příště nás čeká rovinatější krajina Třeboňské pánve…

© 2009 - 2016 Světy bez hranic

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode