cestopisy z putování po Čechách a po Evropě

Úvodní stránka>Pobaltí 2012

Přes polsko, litvu a lotyšsko až do estonska..

Název Pobaltí pod sebou ukrývá tři samostatné státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Všechny tři se osamostatnily od Sovětského svazu přibližně ve stejnou dobu, tedy v roce 1991. Do té doby se většinou nacházely v područí některé z okolních velmocí (Ruska, Polska, Německa, Švédka). Všechny tři státy jsou členy EU. Všechny také mají rovinatý povrch a přístup k moři.

Litva je největším a nejjižněji položeným státem z těchto tří pobaltských republik. Jejím hlavním městem je Vilnius, nacházející se v JV části země. Sousedí s Běloruskem, Polskem, Lotyšskem a Kaliningradskou oblastí Ruska. Litevskou měnou je litas a národním jazykem litevština. Na území Litvy se nachází několik památek zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO – historické centrum Vilniusu, Kurská kosa, Kernavé, Struveho geodetický oblouk.

Lotyšsko je prostřední zemí pobaltských států, jeho hlavním městem je Riga, nacházející se na pobřeží Rižského zálivu. Lotyšsko sousedí s Litvou, Běloruskem, Ruskem a Estonskem. Lotyšskou měnou je lat a národním jazykem lotyština. Památkami UNESCO na území Lotyšska jsou – historické centrum Rigy, Struveho geodetický oblouk. V Lotyšsku se nachází největší NP na území Pobaltí, je jím NP Gauja.

Estonsko je nejsevernější z pobaltských republik. Jedná se o přímořský stát jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře, dále pak sousedí s Lotyšskem a Ruskem (značná část této hranice prochází Čudským jezerem). Hlavním městem Estonska je Tallinn, nacházející se na severním pobřeží. Od roku 2011 se v Estonsku platí eurem a národním jazykem je estonština. Estonskými památkami zapsanými na seznam UNESCO jsou – staré město Tallinnu, Struveho geodetický oblouk.

S výletem do oblasti Pobaltí jsme začaly laškovat už při cestě do Nizozemska, kdy nás na sebe upozornila Riga, nacházející se na dvojstránce vedle Rotterdamu. A letos konečně vyrážíme směr sever. Pobaltí – v Čechách jednotný název pro tři samostatné státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko, přesto je mnoho lidí ani nedokáže vyjmenovat, natož správně přiřadit hlavní města. Je to ale ohromná škoda, jelikož po těch třech týdnech strávených v těchto neobjevených končinách, už nikdy nehodím tyty tři státy do stejného pytle. Každý je úplně jiný a každý nabízí mnoho zajímavého. Jedno je ale jisté, nejen, že překonaly mé velké očekávání, ale zařadily se až na samý vrcholek pomyslného žebříčku. Tedy hlavně ta nejsevernější z nich...=)

Před cestou

Sehnat informace o Litvě, Lotyšsku a Estonsku není na internetu žádný problém, ovšem sehnat kvalitního a hlavně přehledného průvodce se zdá jako pěkně tvrdý oříšek. Náš oblíbený Společník cestovatele zatím není přeložen do češtiny a ty, které jsou česky, jsou neskutečné bichle s hromadou textu a žádnými obrázky nebo mapkami, o uspořádání informací ani nemluvě. Nakonec volím tenkou knížečku Turistický průvodce Pobaltí od českého autora Josefa Miškovského z roku 2005. No hned po druhém otevření se z něj začínají sypat listy, angličtina by byla asi lepší volba..=)

Mapu ale seženeme krásnou pro celé Pobaltí i s mapkami většiny větších měst. Samozřejmě nezapomenout mapu Polska, páč značná část cesty vede právě přes tuto zemi. A všichni nás varují před úrovní cest a hlavně před úrovní dopravy. No tak uvidíme..

Středa 4.7. – Cesta přes Polsko, Treblinka

Sraz máme v půl osmé před naším domem a čeká nás opět první zásadní zkouška – vejdou se všechna naše zavazadla nebo nevejdou? A znovu mě naše Fábka překvapuje, naloženo, usazeno, můžeme vyrazit vstříc novým zážitkům.

Praha – Brno – Olomouc – Ostrava, kupodivu cesta po D1 bez problémů, tedy až na ten pekelný povrch.. Hned za hraničním přechodem je dálnice uzavřena a jsme nuceny zakusit místní okresky. Vážně nic moc, navíc ještě trošku bloudíme, ale nakonec se napojíme na úplně novou, úžasnou třípruhovou dálnici A1. A po té to jede skoro samo, hmmm, až na to, že je čas vzít benzín. No jo, dálnice sice nově otevřená a krásná, ale pumpy ještě evidentně nestihly dokončit..=) Stavíme tedy na odpočívadle na oběd a ptáme se Poláka na nejbližší pumpu. Pán mluví sice jen polsky, ale naštěstí je to podobný jazyk a pumpu zdárně nalezneme..=)

Musím také říct, že se nám povedlo povýšit objíždění kruhového objezdu na vyšší level. Podařilo se nám sjet špatným sjezdem a napojit se na jinou rychlostní silnici, což by nebylo vůbec dobré. Jenže Poláci mají naštěstí sjezdový a nájezdový pruh v jednom. Takže v tu chvíli nám na navigaci svítil krásný modrý čtyrlístek. =) Jo, není nad to si pořádně zakroužit. =)

Dalším zpestřením naší cesty přes Polsko se stává bílá dodávka se značkou LT. Pořád na nás něco gestikuluje z okýnka, asi jde o světlo, ale kdo ví. Raději ho předjedeme a bude klid. No jo, ale za chvilku už je zase před námi, sakra, tak to ne. Po chvilce se z toho stává poměrně zábavná hra, která nás vytrhne ze stereotypu polských silnic. =) Jedeme tak snad dvě hodiny, pak na nás mává, že zastavíme. No proč ne.. =) Ukáže se, že se nejedná o Litevce, ale Bělorusa Kamila, který nám kupuje zmrzku a podivnou směsí jazyků chvilku povídáme. Ukáže se, že máme ještě kus cesty společný, což nás pravděpodobně zachránilo. Jelikož Varšava je pekelná. Normálně to asi tak šílené není, ale v současné době je asi polovina města uzavřená a rozkopaná. Navigace vůbec nestíhá, a tak se jen držím v závěsu za Kamilem. Ten si ještě v centru potřebuje něco vyřídit, a tak stavíme nedaleko Paláce kultury, který byl darem Sovětů. Ještě chvilku nás Kamil provádí Varšavou až nakonec zastavuje, že odtud už musí jiným směrem. Podrobně nám popíše kudy z Varšavy a loučíme se, vřelé díky!=) No ale to bychom nebyly my, neuplyne ani moc dlouhá doba, a jsme ztraceny ve Varšavě..=) Ale naštěstí stačí jen jedno zeptání na cestu a jsme z toho venku, uff...

Cíl naší dnešní cesty už není daleko za Varšavou, jedná se o koncentrační tábor Treblinka, nebo spíše o památník, který jej připomíná. Už cesta k táboru je jako cesta na konec světa, původní silnice z betonových panelů.. Na parkoviště přijíždíme poměrně pozdě, pomalu se začíná stmívat, přesto nejsme jediní návštěvníci.

V roce 1941 byl nacisty založen vyhlazovací tábor Treblinka I a o rok později Treblinka II, v němž posílali převážně Židy do plynových komor hned z vlaků bez jakékoli registrace. Uvádí se, že zde smrt našlo přibližně 800 000 lidí. V roce 1943 proběhla v Treblince vzpoura, po jejímž potlačení byl tento koncentrační tábor zničen. V roce 1964 byly na jeho místě odhaleny dva památníky.

Je poměrně pozdě a po prohlídce už se nám nechce nikam přejíždět, proto se nakonec shodneme, že přespíme na parkovišti u koncentračního tábora. Vyndáváme náš hořáček a k večeři vaříme párky, sledovány značným množstvím kamer, pak ještě přecházíme k tradičnímu večernímu pivu s chipsy, jen se zdá, že se cosi žene. Tak se raději přesouváme do auta a máme to jen tak tak, zavřeme dveře a už leje jako z konve.

Čtvrtek 5.7. – Příjezd do Litvy

Vážně nesnáším spaní v autě, ten volant tam vysloveně překáží..=) Nicméně ráno už na parkovišti teče voda a pán nám přichází otevřít záchodky..=) Balení je jednoduché, a tak můžeme brzy vyrazit směr Litva. Koupačku cestou žádnou bohužel nepotkáváme, je pekelné vedro, a tak projíždíme přes Suwalki a státní hranici a jsme v Litvě! =) Hraniční přechod je samozřejmě bez hraničářů, a tak jen okoukneme ceduli s předepsanými rychlostmi a míříme do kempu v Prienai. Najít ho nám dává ale poměrně zabrat, v Prienai se ptáme na cestu, kemp je evidentně pár km za městem. A tady se setkáváme s úžasným fenoménem, obrátkami na čtyřproudé silnici. Pěkně si najet do rychlejšího pruhu, tam úplně zabrzdit, dát přednost protijedoucím a najet do rychlejšího pruhu v protějším směru. Nejdřív jsme na to koukaly opravdu vyjeveně, ale Litevci to používají i na dálnicích, takže.. =) No nakonec ještě štěstí, že tam ty obrátky byly, páč trefit správnou odbočku ke kempu nás stálo hned několik obrátek..=)

Příjezd do kempu vzbudil až neuvěřitelný rozruch, koukali na nás, jak kdyby tam nikdy žádného hosta neměli..=) Opět podivnou směsicí jazyků, všichni tu mluví jen litevsky a rusky, jsme se shodly na placení v Eurech, ještě nemáme vyměněno, a vyrazily stavět stan. Asi po 20 minutách už na nás naštěstí nikdo nezíral a nesnažil se radit, kde je nejméně komárů..=)

Vybavení kempu super, krásné sprchy a stoly s lavicemi. Čípak je asi ten druhý stan v kempu, děláme si srandu, že je to jen atrapa a nakonec se ukáže, že máme pravdu..=) Asi v devět hodin se kemp zaplňuje přijíždějícími dělníky, kteří jsou ubytovaní v ubytovně patřící ke kempu. Anglicky mluví jen jeden a hned nás zve, ať s nimi jdeme pít..=) My už máme ale naše jedno pivko skoro vypité a o panáky malý zájem, takže bohužel... =) raději se učíme první litevská slovíčka – laba diena, duona, vanduo a ačiú. =)

Pátek 6.7. – skanzen v Rumšiškés, Kernavé, kemp Trakai

Snídáme, balíme, dělníci už jsou dávno v práci, a v devět hodin našeho času (ještě jsme se nepřeorientovaly =)) vyrážíme vstříc prvnímu poznávání Litvy. Je to krásná země, všude pasoucí se krávy a koně a všechny zahrádky nádherně upravené.

První zastávkou je skanzen tradiční litevské architektury v Rumšiškés. Problém nastává hned z počátku, pořád nemáme žádné litase a tady se evidentně jinak platit nedá. A nejbližší směnárna je v Kaunasu, no sakryš. Nakonec se nás ale místním zželí a vymění nám 10 Euro na litase! =) Je to trošku horší kurz, ale to nám teď vůbec nevadí. Kupujeme tři studentské a vyrážíme na prohlídku. Celý skanzen je rozdělen do pěti vesniček, z nichž každá zastává určitý region a tradiční architekturu. Hned na úvod navštěvujeme tu centrální, která se ukáže jako nejmodernější a nejbarevnější, s krásným kostelem. V každém domku se nachází nějaký tradiční obchod v němž je možné zakoupit si suvenýr. V dalších vesnicích už to tak není, dál už najdeme jen tradiční vybavení. Nejzajímavější se ukáže návštěva jurty, kde pani zapáleně vypráví o životě v jurtě, jen my nerozumíme ani slovo. Hned jak to ale zjistí, zkouší to rusky a nakonec přece jen něco pochopíme, její rodiče byli deportováni na Sibiř, ukazuje nám obrázky a vypráví o té době. Nakonec nám dává napít litevské minerální vody, prý v takovém vedru nemá cenu pít normální vodu. =) Úžasná pani.

Druhou zastávkou je bývalé centrum Litvy - Kernavé, jehož archeologické naleziště bylo roku 2004 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Chytneme zde zrovna trhy, bože, to je nádhera, hlavně ty náušnice.. Jenže my nemáme dostatek litasů, ach jo.. Míříme tedy do muzea, kde se ptáme na směnárnu nebo na bankomat, nic takového tu zjevně nemají. Platíme tedy tím, co ještě máme a za 3 Lt vstupujeme do muzea. Je tu mnoho vykopávek dobových nástrojů a předmětů a pouštějí zde několik videí o tehdejším životě. Navíc tu mají interaktivní panely s různými hrami a testy..=)

Samotné archeologické naleziště se rozkládá za kostelem, jedná se o několik pahorků, na nichž původně byly postaveny opevněné osady. Je to příjemné místo, jen nebýt toho pekelného vedra. Přesto si vyšlápneme na jeden z kopců a chvilku se kocháme výhledem do údolí řeky Neris. Pak raději vybíráme místo ve stínu a zažíváme. =) Cestou k autu se stavujeme v místních potravinách, kde se dá platit kartou, a kupujeme chlazený dvouapůllitr limonády a zmrzliny.

Sedáme do totálně rozpáleného auta a jedeme do městečka Trakai. Informační středisko má v pátek jen do tří, stejně tak i banky. Nicméně mají tu bankomat a my máme konečně litase...=) Ubytováváme se v kempu u jezera, který je o něco dražší, ale tady to asi ani jinak být nemohlo. Využíváme skvělé polohy kempu a jdeme se koupat do jezera. A jsou v něm raci..=)

Sobota 7.7. – vodní hrad Trakai, Vilnius

Trochu brzy nás budí pálící sluníčko, a tak balíme a vyrážíme na vodní hrad Trakai, který je od kempu už jen kousek. Jsme tu ale poněkud brzy, otevírají až v 10 hodin místního času. Obejdeme tedy hrad okolo a fotíme, odmítáme plavbu loďkou a v deset se mezi prvními hrneme k hradu. Vstupné 6 Lt pro studenty a samostatná prohlídka může začít. Největší atrakcí je pranýř na hlavním nádvoří. =) V samotném hradu jsou vystaveny archeologické nálezy, nábytek, dobové oblečení,.. Před hradem jsou stánky se suvenýry, neodoláme a jdeme okukovat, ani neuběhne moc času a už máme s Elkou typický jantarový suvenýr..=)

Přesouváme se do nedalekého Vilniusu, kde nejprve parkujeme za 3 Lt na hodinu a jdeme se ptát do informačního střediska. Pani, jako téměř všichni další, s kterými jsme se setkali, je velmi milá a snaží se poradit. Nakonec známe hlavní památky Vilniusu, kde zaparkovat zadarmo, i kam zajít na nejlepší cepelíny. =) Doporučené místo na přeparkování se nachází, dle našeho průvodce, v romantické čtvrti Užupis. Doporučené parkoviště se nám zdá až poněkud moc prázdné, tak naší Fábku raději necháváme stát o kousek blíž mezi „místňáky“ a vyrážíme do centra. Jelikož je až neskutečné horko, shodujeme se na tom, že začneme obědem. Usedáme tedy do doporučené restaurace Dvaras v ulici Pilies a nemůžeme se dočkat vyhlášené litevské speciality. Holky si dávají k pití chlazené pivko a já zkouším místní nápoj z kvašeného chleba... Brrr.... po pár locích raději taky objednávám pivo. =) Z nepřeberné nabídky možností jsme zvolily tradiční cepelíny, tedy něco jako naše chlupaté knedlíky do tvaru vzducholodě plněné mletým masem a zalité smetanou a smaženou cibulkou. Každá dostaneme na talíři dva a máme co dělat, abychom je do sebe nasoukaly, ale jsou vynikající!=)

Abychom trošku vypotily oběd, vyrážíme na Gediminasův vrch, kde se nacházel Horní hrad, z něhož se zde do dnešní doby zachovala Gediminasova věž. Legenda vypráví, že Vilnius vznikl ve 14. století, když velkokníže Gediminas měl sen o železném vlku, který vyl právě na tomto kopci. Vytí Gediminasovi napovědělo, že zde jednou vznikne významné město, a proto se rozhodl zahájit jeho výstavbu.

Z Gediminasova vrchu se naskýtají krásné výhledy na celý Vilnius a na protější kopec Tří křížů. Tam také pokračuje naše prohlídka. Přes park vystoupáme až na vršek kopce, kde se od roku 1989 nacházejí nové tři bílé kříže. Podle pověsti zde bylo zabito sedm mnichů, kteří chtěli místní obyvatele přímět, aby přijali křesťanskou víru. Čtyři z nich byli svrženi do řeky, zatímco zbylí tři byli na tomto vrchu pohřbeni. Na jejich památku zde byly v 17. století vztyčeny tři kříže, které za Stalinovy vlády byly zničeny. Nové kříže jsou jednou z dominant Vilniusu.

Pod Gediminasovým vrchem nejdeme trochu chládku v nejvýznamnější památce Vilniusu – v Katedrále. Hned vedle této stavby z roku 1419 se nachází zvonice, v níž jsou uloženy zvony z různých kostelů v Litvě. Na Katedrálním náměstí se také nachází socha velkoknížete Gediminase z roku 1996.

Další zastávkou je Prezidentský palác ze 14. století na Daukantasově náměstí. Starým městem projdeme až na ulici Vokiečiu, kde doplníme zásoby tekutin a chvilku z lavičky pozorujeme místní život. Okolo židovské synagogy, původního opevnění a kostela Archanděla Michaela zpět k autu. Už ve městě jsme potkaly mnoho svateb a jedno focení probíhá i v blízkosti našeho auta. No jo, pěkné datum. =)

Vilnius se nám moc líbil, je to klidné a neskutečně zelené město, škoda toho šíleného vedra. Opouštíme tedy hlavní litevské město a míříme na sever do Europos Parkas. Konečně setkání s první pekelnou silnicí, samá díra. Rozbalujeme náš bivak u odbočky na Europos Parkas a stavíme stan hned u cesty. =)

Neděle 8.7. – Europos parkas, střed Evropy, Hora křížů

Ráno to zas máme o fous, koukáme, že se blíží černo, tak raději upřednostňujeme balení před snídaní. A ukázalo se, že to byla správná volba, jen co uklidíme sbalený stan do kufru, spouští se slejvák, uff..=) Posnídáme v autě a přijde nás pozdravit nějaký litevský děda. Počkáme až přestane pršet a zamíříme do Europos parkas, což je park moderních skulptur, založený v roce 1991 mladým umělcem Gintarasem Karosasem. Zaplatíme 61 Lt a popojedeme na parkoviště uvnitř parku. Hned u kasy dostáváme ručně kreslenou mapku, v níž nám pani vyznačí sochy českého umělce Aleše Veselého. Na 55 ha je rozmístěno okolo 100 moderních soch od umělců z 32 zemí. Nejznámější z nich, zapsanou v knize rekordů, je bludiště ze starých televizorů. My si nejvíce užijeme na zajímavém „dětském hřišti“ a jeho dvojkole. =)

U rybníčku se značným množstvím žab ještě posvačíme a můžeme se pomalu přesunout na nedaleký Geografický střed Evropy. Vyfotíme se u památníku z roku 2004, prohlédneme si vlajky členských zemí EU, zapíšeme do návštěvní knihy a raději frčíme dál. Přece jen, na Horu křížů je to pěkný kus cesty. Navíc opět potkáme super silnice, to by člověk nevěřil, co se dá vydávat za silnici I. třídy..=)

Hora křížů je největší atrakci Litvy, která se nachází jen pár km od města Šiauliai. To množství křížů, které jsou umístěny na malém vršku je až neskutečné. O množství turistů asi ani nemá smysl mluvit. Většina si koupí v nedalekých suvenýrech svůj kříž a přidá ho někam mezi stávající. Nás to nějak neláká.. Je to tu taková masová atrakce. Přesto chvilku posedíme a necháváme na sebe působit místní atmosféru a zvuk křížů ve větru.

Zaplatíme parking a vyrážíme hledat doporučený kemp Andělé, či co. Kemp najdeme ale nikde není ani noha, tak nevím. Chvilku to zkoušíme a obíháme každou stavbu, která se na pozemku nachází, ale nakonec to balíme a přejíždíme jinam. Adresu jsem si našla ještě před odjezdem a ukáže se, že to byla dobrá volba. Zaplatíme 19 Euro, postavíme stan a ještě vyrážíme do Maximy (našeho oblíbeného obchodního domu) dokoupit zásoby. Od pani domácí dostáváme za 2 Eura velké množství domácích jahod, mňam..=) Už jen umýt, navečeřet a můžeme si připíjet Plzní. =)

Pondělí 9.7. – příjezd do Lotyšska, Riga

Balíme a vyrážíme na přejezd do Lotyšska a jeho hlavního města Rigy. Na hranicích je k našemu velkému překvapení celník. Kamion před námi v klidu pouští, a tak se chystám taky jen projet, ale něco nezřetelně mává a telefonuje u toho. Jelikož tomu moc nerozumím, šlápnu na plyn a minu ho, trošku zmateně na mě kouká. Pani celnice, která stojí kousek za ním a sleduje to, se jen dobře baví. No nikdo za námi nevyjel, tak snad to bude dobrý. Hold odstavili až auto za námi. =)

Už Litevci byli docela blázniví řidiči, ale na Lotyše teda rozhodně nemají. Občas mám pocit, že Lotyši mají předjíždění jako národní sport. Vedle každého pruhu je poměrně široká krajnice a kdo nejede po krajnici si akorát koleduje. Vzniklý prostřední pruh se totiž využívá na předjíždění. A evidentně se vejdou i 4 auta vedle sebe..=)

Z Rigy nemáme na první pohled moc dobrý dojem, nejen že doprava je značně hektická, ale podle vysokých staveb vypadá jako tradiční socialistické město. Trošku nás to vyděsí. Zastavíme v centru u budovy Muzea okupace Lotyšska a holky jdou do ička a vyměnit livase. Já raději zůstávám v autě, přece jen je to placený parking a my zatím nemáme čím platit. A netrvá dlouho a na druhé straně náměstí už obchází policista a rozdává pokuty. Jen doufám, že ke mně nestačí dojít. =)

Parking zadarmo je prý v podzemních garážích pod obchodním domem Olympie. Na první pokus se nám podaří minout správný sjezd, ale na druhý už je to v pořádku a můžeme se vydat pěšky přes most do centra. Oproti Vilniusu je Riga naprostá placka, ale ukáže se, že není dobré dávat na první dojem, Riga má opravdu co nabídnout a její historické centrum není jen náhodou památkou UNESCO.

Bereme to okolo Rižského hradu, kde dnes sídlí lotyšský prezident, ke Třem bratřím, tedy třem domům, z nichž každý reprezentuje jiný stavební sloh (gotika, renesance, baroko). Ulicí Smilšu k Prašné věži a na roh ulic Miestaru a Zirgu, kde se nachází kočičí dům. Je pojmenován podle soch koček na špičkách jeho věží, majitel domu se zabil při jejich umisťování pádem ze střechy. Pak už do ulice Tirgonu, kde se nachází jedna pobočka známé restaurační sítě Lido. Je to tu podobné jako třeba v restauraci Ikea nebo v restauracích v Alpách. Můžete si vybrat z několika tradičních lotyšských jídel, nandat si kopu salátu,.. a po zaplacení se usadit, kam je libo. Ještě zajdeme k baru pro tři pivka a můžeme se pustit do šašliků a hodně velkého a hodně dobrého čivapčiči. =) Mňam!

Odtud už je to jen kousek na Radniční náměstí, kde stojí Dům Černohlavců. Původní dům z roku 1344 byl poničen během 2. sv. války a následně zcela zbourán. Avšak v roce 2001, k 800. výročí založení Rigy, byl tento dům znovu postaven podle původního vzoru. O kousek vedle se nachází kostel sv. Petra, z něhož by měl být nejhezčí výhled na Rigu. No jo, jenže v pondělí má samozřejmě zavřeno. =(

Zamíříme tedy přes železnici do původních hal pro vzducholodě, kde se dnes nachází rozlehlý trh. Každá hala je zaměřena na prodej jiného zboží – mléčné výrobky, maso, zelenina, květiny,.. Úžasné. Hned v sousedství se nachází část Spikeri, která je sídlem umělců. Podél železnice k Národní opeře, přes park k Památníku svobody. Hned za ním je umístěn úžasný rozcestník, na jehož šipkách je napsána „ulice“ ve všech možných jazycích. Dobrý nápad. =) Pořád rovně po Brivibas bulvar až ke Katedrále, kde je čas na trochu odpočinku v příjemném parku.

Už se chystáme prohlédnout jen secesní čtvrť. Nejkrásnější jsou prý ulice Alberta a Elizabetes. Přes Kronvalda park míříme zpět k autu, byla to poměrně náročná procházka.

Při cestě z Rigy se nám podaří přejet odbočku na kemp a čeká nás zase jedna báječná cesta. No tahle je dobrá opravdu tak pro terénní auto. =) Po průjezdu vojenským prostorem se konečně dostáváme do krásného kempu, jehož majitel nám připomíná Mexičana. =) Vaříme večeři a koukáme, že se zase blíží nějaké černo, proto se raději přesouváme do jednoho z přístřešků a bereme s sebou pro jistotu už i pivka na večerní tradici. Bohužel jsme tu čerň dosti podcenily. Přístřešek je nám úplně na nic, jelikož pěkně fouká a prší na nás i tak. Jsme tedy nuceny pobrat co jde a přesunout se do stanu. Jen co ale opustíme náš přístřešek, spustí se taková průtrž, že než by se nám povedlo otevřít stan, byly bychom totál durch. Proto míříme rovnou do auta. =) Takové vody.. =) Snad to Bizon zvládne a nebudeme muset všechno sušit. =) Během půl hoďky je ale po všem a my můžeme s radostí zkonstatovat, že Bizon odolal. =)

Úterý 10.7. – Sigulda, NP Gauja, Amatciems, Césis

Po ranní spršce můžeme vyrazit vstříc našim dnešním velkým plánům. Jako první nás čeká zastávka v Siguldě, která je výchozím bodem v JZ části NP Gauja. Parkujeme opět před obchodem, kde se podařilo nějaké pani sjet pozadu do příkopu, doteď nechápu, jak to dokázala. =) Vyrážíme do Ička, kde si necháme poradit, jaká místa stojí za to a jak se k nim nejlépe dostat. Přeparkujeme o něco blíže k hlavním památkám Siguldy, jedná se o dva hrady. Nový hrad, založený roku 1878 v neogotickém slohu, není veřejnosti přístupný. Zato Starý hrad, nebo spíše jeho pozůstatky, jsou přístupné za symbolické vstupné.

Od hradů se vydáváme ještě o něco dál k Paradise Hill, z něhož je výhled do údolí řeky Gauji a na protější kopec, kde stojí hrad Turaida. Chceme si prohlédnout i dvě nedaleké jeskyně, ale ty už se nám jaksi nepodaří najít. Alespoň že všude roste plno borůvek. =)

Sedáme tedy do auta a sjíždíme s kopce na parkoviště (zpoplatněné) u Gütmanisovy jeskyně. Jedná se o největší jeskyni v Pobaltí, a to i přesto, že její rozměry jsou 19x12x10 m. Ke vzniku jeskyně se samozřejmě váže pověst, která vypráví, že lívský vládce obvinil svou ženu z nevěry a zaživa ji pohřbil na strmém břehu řeky Gauji. Slzy ženy prý vytvořily jeskyni a potůček, který z ní dodnes vytéká.

Schody od jeskyně, které jsou skoro až nekonečné, nakonec přece jen nevedou k ničemu zajímavému, ale není nad zbytečný trénink. =)

Hned v sousedství Gütmanisovy jeskyně se nachází menší, Viktorova jeskyně, k níž se váže příběh o Turaidské růži.

Opět popojedeme o kousek výš, kde by měl být hrad Turaida. Ten je ale součástí areálu muzea a není volně přístupný. Naštěstí se nám povede neplatit parkoviště a již po pár minutách tedy tuto oblast opouštíme a míříme k vesnici Amata u níž vznikl, respektive stále vzniká, jedinečný projekt zvaný Amatciems. Podle návrhu Aivarse Zvirbulise zde vznikla osada, která by měla nabídnout moderní bydlení v neporušené přírodě. Domy jsou zde stavěny převážně z přírodních materiálů, střechy jsou doškové, rákosové i z tradičních tašek. Každý dům je zasazen do přírody, u většiny jsou zbudována jezera, domy nemají ploty, soukromí zachovává dostatečný volný prostor. Pro zachování čistoty vody nejsou na jezerech povoleny motorové dopravní prostředky. Připadala jsem si tu jako v takovém větším Hobitíně. =) Přišlo mi to jako úžasný nápad a nádherné místo, které nabízí klidné bydlení. Žádné katalogové domky.. =)

Akorát na poslední chvíli se vracíme k autu, opět začíná pršet. Snad to za chvilku přejde, máme na programu ještě jedno město, dle našeho průvodce to nejlotyšštější. =) Jelikož po příjezdu do Césisu ještě stále prší, využíváme toho k dokoupení zásob. Usedáme ještě na parkovišti a ochutnáváme zakoupenou konzervu lososa. Mňam. =) Vydáváme se na hlavní náměstí, kde je hlavní atrakcí fontána, odtud okolo kostela, kde se vyblbneme se sochou mnicha, až k romantické zřícenině hradu z roku 1220 v krásném parku. Tady by se randilo..=) V dalším parku, opět velmi pěkně upraveném, jak později zjišťujeme, tak veřejná prostranství jsou v Lotyšsku upravena vždy a všude, krmíme zvláštní kachny. A samozřejmě nesmím zapomenout na nejstarší pivovar v severní Evropě, který se nachází právě v Césisu. A musím říct, že pivo Césu, bylo to nejlepší, které jsme v Lotyšsku ochutnaly. =)

Odtud už míříme k hraničnímu přechodu Valka nebo Valga a rozkládáme náš stan asi 20 km před hranicemi s Estonskem na jedné lesní cestě.

Středa 11.7. – příjezd do Estonska, Tartu, Čudské jezero

Dnes jsme přesně týden na cestě.. Ráno zamáváme traktoristovi, který nás míjí a ještě chvilku užíváme klid lesa, který nás obklopuje. Poslední chvíle v Lotyšsku, tedy alespoň prozatím. Přejíždíme do Estonska, hranice zde už opět nejsou, ale ten přechod mezi těmito dvěma státy je i tak velmi znatelný. Hlavně co se silnic týče. =) Míříme do studentského města Tartu, kde parkujeme tradičně před Maximou. Jen tady to mají vychytané a parking je zdarma možný jen 2 hodiny. Dáváme si za přední sklo cedulku s časem příjezdu a vyrážíme do centra hledat „ičko“. Z hlavního náměstí, kde před budovou radnice stojí symbol města – kašna se sochou líbajících se milenců, vyrážíme k památníku spisovatelů O. Wilde a Ed. Vilde. Jsou úžasně fotogeničtí. =) Do kopce k budově Staré observatoře, parkem přes Andělský most k ruinám dómu a soše básníka Petersona. Odtud dolů k nejznámější stavbě tohoto města, k budově univerzity Tartu, založené roku 1632 švédským králem Gustavem Adolfem II. Uličkami projdeme ke kostelu sv. Jana, kde za malé vstupné vystoupáme až do věže. Dokonce tu mají úplně nahoře mlynářské schodiště. =) Naše dvě hodiny ale už brzy budou končit, a tak je načase se pomalu vracet k autu. Jelikož je ale krásně a ulice Rüütli svádí k posezení, neodoláme dvěma kopečkům naprosto vynikající zmrzliny. =) Ještě fotka u čuníka a máme to akorát.

Pustíme si pořádné vypalovačky, zpíváme z plných plic a míříme k Čudskému jezeru, pátému největšímu jezeru v Evropě. Projíždíme po silnici vedoucí podél jezera a v jednu chvíli odbočíme na vedlejší cestu, je čas oběda. Zaparkujeme na parkovišti nějakého kempu, nevadí =), dál už je cesta soukromá, tak pokračujeme pěšky. Objevíme naprosto neskutečnou pláž u něčího domu. Posadíme se na kameny, zujeme boty, vyndáme oběd a relaxujeme, přesně tahle jsem si to představovala. Majitelům domu evidentně nepřekážíme, to je dobře, mají to tu opravdu nádherné. =) Vydržíme tu snad dvě hodiny a jen závidíme tu houpací síť na pláži, to musí být bydlení. =)

Jelikož máme ještě dost času, jedeme severně, hledat kemp někam k městu Sillamäe. Začíná to tu být dost ruské. Kupujeme chleba a pintičku Alexandra a jedeme hledat kemp, na nějž jsme viděly odbočku u železničního přejezdu. Cesta sice pekelná, ale objevíme naprosto nejlepší kemp – Orava Talu. Nejprve nás přijde přivítat pani v ručníku, že prý jsou v sauně a ať si postavíme stan, že hned přijde. Hned v zápětí se objeví její muž v ručníku, který umí o poznání lépe anglicky a ukazuje nám, kde co mají. Postavíme tedy stan a začneme vařit. Pán se na nás přichází podívat a při pohledu do našeho kufru prohlašuje, že se toho nebojíme. Tak nevím, co tím chtěl říci. =) Směje se našemu Alexandrovi, ale nabízí nám chlazení u nich v ledničce. Super! Sprcha je spojená se saunou, prý můžeme využít obojí. =) Nám ale postačí sprcha. Počkáme, až se vysauní všichni jejich známí a můžeme do sprchy. V místnosti se sprchou jsou kamna na dřevo, která vytápějí vedlejší prostor sauny. Ale stejně teplo je i v samotné sprše. Záchod zde mají v podobě kadibudky, ostatně ukáže se, že je to taková estonská tradice. A také tu mají ještě jednu úžasnou stavbu, kterou dokončili prý teprve včera. Jedná se o jakési dřevěné tee-pee, uvnitř s krbem s grilem a postelemi. Je nám nabídnuto ho hned ozkoušet. Po tom, co se všechny osprchujeme, tedy vezmeme dřevo a jdeme rozdělat oheň. Pán nás po chvíli opět přijde zkontrolovat, pochválí nás za oheň, popřeje hezký večer, už jdou na kutě, pravda je asi půl dvanácté=) a hlavně nám nabídne, že klidně můžeme přespat v tomto tee-pee. =) Je tu příjemně teplo, ale když už jsme si postavily toho Bizona.. Přesto posedíme, vypijeme Alexandra a užíváme téhle skvělé stavby.

Čtvrtek 12.7. – Narva, Kunda

Při snídani za námi přijde pán, aby nás pozval k nim na kávu, ale my už máme tu naší téměř dopitou..=) Sbalíme věci a jdeme se rozloučit. Bereme dvě piva, jednoho Kozlíka a jednu Plzeň, jako takové poděkování za parádní kemp. Vypadají potěšeně a pán vtipkuje, že je nemáme ukazovat jeho synovi..=) A kolik nás to bude stát? No, 6 Euro celkově... Myslím, že přesně tady jsme zjistily, jaké je Estonsko..=)

Dnes je v plánu hraniční město Narva. Nejprve se nám podaří zaparkovat až někde na okraji města, takže při cestě k informačnímu středisku si uděláme jasnou představu o městě. Jednoznačně ruské město, ruští obyvatelé a úžasná dominanta..=) U „ička“ nedaleko hraničního přechodu je rozlehlé neplacené parkoviště. Vracíme se tedy nejprve pro auto a přeparkováváme ho do centra. Pak už jdeme na hlavní památku Narvy, hraniční pevnost. Jedna pevnost se vypíná nad řekou na estonské straně a druhá na té ruské. Vstup pro studenty je za 3,50 Euro a ještě dostaneme žeton na suvenýry. Postupně procházíme expozice (mince, fotoaparáty, armáda,..) a stoupáme do věže, odkud se naskýtá výhled na celé město a na protější pevnost. Scházíme na severní dvůr, kde se nacházejí obchůdky se suvenýry. Jsou tu výrobky z vlny, kovářské výrobky, keramika.. Ty malé je možné získat výměnou za žeton, za větší je třeba připlatit. Nakonec s Eliškou zvolíme pletenou květinu a Míša korálek na krk. Opouštíme pevnost a míříme ještě k památníku švédského lva. Další prohlídku již zavrhujeme, měst už máme tak akorát, proto vyrážíme hledat Kundí deník. =) Podél pobřeží dojedeme až do městečka, o kterém by se dalo říct, že je takovou mekkou českých turistů. Kunda totiž, krom svého názvu, nemá moc, co nabídnout, je to tu samá továrna a to je tak všechno. Projedeme Kundu tam a zpátky a nakonec úspěšně nacházíme zeď u níž by měl být ukryt Kundí deník. Nakonec nacházíme i ten! =) Jelikož je ale poměrně deštivo, schováváme se do auta, pročítáme staré vzkazy a prohlížíme krabičku se zanechanými věcmi. Vtipné! =) Nakonec přidáváme i náš vzkaz a necháváme Sněhulku na horší časy. =) Ještě pár fotek u cedule s názvem města a je čas vyrazit hledat nocleh. To se nám povede hned v zápětí na ideálním plácku hned u moře. Škoda jen, že nepřeje počasí, páč lepší místo na stanování už si jen těžko dovedu představit. =)

Pátek 13.7. – NP Lahemaa

Konečně se počasí umoudřilo a můžeme si užít snídani s výhledem na moře. =) Dnes se chystáme do nedalekého NP Lahemaa, který byl založen roku 1971 a je největším a nejznámějším v Estonsku. Začínáme v informačním středisku v Oandu, kde získáme mapku celé oblasti a adresu kempu u městečka Uuri.

Jen kousek se nachází naučná stezka okolo hrází bobrů. Není nijak dlouhá a hráze tu opravdu jsou. Mnohem víc je tu ale těch pekelných komárů, zastavit se na focení je vysloveně sebevražda.

Druhou zastávkou je naučná stezka v okolí rybářské vesnice Altja. Krom tradiční architektury jsou zde k vidění i bludné balvany, jimiž je severní pobřeží známé. Při cestě zpět k autu se zastavujeme v tradiční restauraci (obsluha v krojích) a usedáme k obědu. Nejprve nám přinesou jako předkrm tmavý chleba s máslem ve slané vodě. Opravdové máslo!!=) Je to tak dobré, že když nám přinesou hlavní chod, musíme požádat o další pečivo, jelikož už žádné nemáme. =) A herinky jsou taky vynikající! =)

Třetí zastávkou v NP je město Käsmu, v jehož okolí se nachází velké množství bludných balvanů a dá se „suchou nohou“ přejít na nedaleký ostrov Saartneem. Eliška to opravdu zkouší přejít v pohorkách, my s Míšou boty raději zouváme, přece jen, místy je tu vody až pod kolena. =) Dojdeme asi do poloviny cesty k ostrovu a raději to otáčíme, žene se čerň a my už víme, co dovede. Bohužel se žene poněkud rychleji, než se zdálo, takže nás při cestě k autu chytne pěknej plavák. Nejprve chceme přisednout k nějakému pánovi do Rolls-Royce, ale raději ne..=) No asi to nebylo správné rozhodnutí, páč než dojdeme k autu, tak jsme durch. A hlavně, jen co dojdeme k autu, tak přestane pršet a ukáže se Punťa. =)

Trochu se usušíme a směřujeme na nejsevernější bod Estonska (tedy alespoň toho pevninského), cesta zase trochu horší, ale už si začínáme zvykat. =) Jdeme až nejdál na sever, co to jde, beru si kámen na skalku =), svačíme, kocháme a můžeme zase o kousek dál..

Najít rašeliniště Aabla, v němž by se měl nacházet největší bludný balvan v Estonsku, nám dává trošku zabrat. Ale zase se ukáže povaha Estonců, když nám pani vytrhne list ze svého atlasu a perfektně nás nasměruje. =) Už je poněkud později, takže jsme na místě jediné. Všudypřítomné kadibudky jsou vážně super. =) K Majakivi to není nijak daleko. Po žebříku se dá vyšplhat na největší bludný balvan. Nahoře je o poznání méně komárů, zajímavé. Jinak je jich tu opravdu šíleně a repelent absolutně nefunguje. Děláme si srandu, že každá máme takové svoje stádečko, které letí s námi, spíš okolo nás. =) Ale opravdu není dobré se zastavovat.. =) Od balvanu pokračujeme dál do rašeliniště po dřevěných chodnících, přes vřesoviště, které bohužel zrovna nekvete, ale jsou tu úžasné masožravky, až k dřevěné rozhledně. Pokochat a čas pádit zpátky, opravdu se připozdívá.. Okolní lesy jsou chvílemi jako z pohádky. Už chybí jen potkat toho losa. =)

Do kempu v Uuri už to naštěstí není moc daleko, přesto přijíždíme po desáté hodině a brána už je zavřená. Naštěstí pán je ještě v sauně =) a ochotně nám otevře a provede nás po kempu. Dáváme chladit pivka a jdeme vařit večeři. Přicházejí nás pozdravit dva finští cyklisté. Mají vtipné otázky jako rozloha ČR, hustota obyvatel,..=) Ale popovídáme alespoň o hokeji a o tom, kde jsme byli a kam se chystáme. Po večeři vyrážíme na doporučení pana majitele na romantické místo. Je to malá plošina posazená na dvou sudech, na které je vytvořené sezení s výhledem na západ slunce nad jezerem.

Sobota 14.7. – Tallinn

Vysprchovat, včera už nebyl čas, zabalit, rozloučit s Finy a jít platit. Pan majitel povídá, že mu Finové řekli, že jedna z nás studuje architekturu. Práskači. =) Nicméně, chce mi ukázat nějaké speciální stavby, které postavil na ploše kempu. Jedná se o domek ve skále se zelenou střechou a o stavbu s výhledem na jezero, obě jsou jedinečné. Ptám se ho na dřevěné sochy, kterých je v kempu nespočet. Prý je dělá on a prý také maluje, léto je krátké a zima dlouhá. Bere nás do jeho soukromé galerie, aby nám ukázal své obrazy. Šikovný chlapík.. =)

V Tallinnu, hlavním městě Estonska, se nám podaří nedaleko Maximy najít úžasný parking za 2 Eura na 24 hodin. =) První informační středisko, které mělo být v nákupním centru, prý nefunguje, ale nějaký hoch se nám ochotně snaží ukázat na mapě nejzajímavější místa ve městě.

Informační středisko ve Starém Městě už funguje normálně, vezmeme mapku a po zastávce na veřejných toaletách můžeme začít s prohlídkou. Z ulice Viru zahýbáme podél hradeb ulicí Müürivahe, v níž se ve stáncích prodává vlněné oblečení, k dominikánskému klášteru, který je nejstarší budovou v Tallinnu. V obchodu se suvenýry obdivujeme náušnice a Eliška nakonec neodolá. =)

Na křižovatce ulic Pühavaimu a Pikk se shodujeme, že je čas se posadit, nejlépe do nějaké kavárny. Původně jsme měly v merku restauraci Hanza, ale výběr v jídelním lístku nám moc nevyhovoval a jídla byla drahá. V ulici Pikk tedy usedáme na zahrádku kavárny a těšíme se na kávu a nějaký dortík. Přichází číšník a přemlouvá nás, abychom si šly sednout na jejich druhou zahrádku, že je prý mnohem větší a hezčí. Přesouváme se tedy přes vnitřek kavárny, který je velmi luxusní, na druhou zahrádku. Ceny jsou v pohodě, tak objednáváme kávu, místní specialitu „kama“ a na ochutnání ještě dva panáky likéru Vana Tallinn. Ještě než nám naši objednávku přinesou, začíná pršet, předpověď nelhala, a tak se přesouváme dovnitř. A už to tu máme, něco tak dobrého jsem snad ještě nejedla...=) Navíc číšník si naši objednávku fotí, nechápu, ale tvrdí, že kamu miluje..=) A Vana Tallinn, silný likér, ale moc, moooc dobrý..=) Ten určitě přivezu domů.

Počkáme, až přestane pršet, a můžeme pokračovat v naší prohlídce. Nejprve doprojdeme ulici Pikk až k Estonskému námořnímu muzeu, odtud okolo kostela sv. Olafa, který byl svého času nejvyšší stavbou v Evropě, ulicí Lai, v níž se nachází několik muzeí, na hradní návrší Toompea. Odtud se nabízejí krásné výhledy na město a nachází se zde také katedrála Alexandra Něvského, postavená až roku 1900 a pojmenovaná po vévodovi z 13. století.

Odtud míříme do přístavu, z něhož vyrážejí lodě do Helsinek, Stockholmu, Sankt-Peterburgu,.. Chvilku to tak sledujeme, až nakonec, jak jinak, hodnotíme, že máme dostatek času na cestu do Helsinek.. =) Chvilku zběsile pobíháme po přístavu sem a tam a snažíme se najít časy odjezdů a ceny. Nakonec koukáme na internet a zjišťujeme, že nejlevnější jízdenka by nás dohromady vyšla cca na 3 000 Kč. A to se nám za malý výlet dávat nechce, Helsinky budou muset počkat na příště..=) Místo toho vyrážíme do nedalekého obchodního centra, mám tu zálusk na šaty. Vejdeme do prvního obchodu, kouknu na první šaty, vyzkouším v kabince a jsou moje! Tomu říkám nakupování! =) A bylo to jen tak tak, v osm všechny obchody zavírají. Vracíme se tedy pomalu k autu, nakoupíme v Maximě a jedeme hledat ubytování. Opět vybereme naprosto pekelnou cestu, chvilku mám pocit, že na ní snad uvízneme, bláto, díry, obří kameny... ale musím pochválit Fábku, opravdu se z ní stává teréňák..=)

Tentokrát parkujeme v nějaké chatové oblasti, asi na něčím pozemku, určitě před něčím vjezdem, ale snad nás nikdo nevyhodí.. =) A už to začíná, nefunguje nám hořák, bude potřeba sehnat nový, odešel závit...

Neděle 15.7. – Haapsalu, Hiiumaa

Počasí je pěkně na bačkoru, prší a prší. Sbalíme tedy mokrý stan a směřujeme do Haapsalu. Cestou přejíždíme vlakové koleje a zrovna se rozbliká červená. To, že místní vlaky jezdí pomalu a dlouho to trvá, to už víme, ale takhle dlouho. Všichni koukáme doprava, doleva, doprava, doleva a nikde nic.... Dochází mi trpělivost a jedu, ostatní koukají, ale zůstávají stát, zajímalo by mě, jak dlouho..=)

Haapsalu se zdá jako ještě větší díra, než jsme si původně myslely, ale benzínovou pumpu, abychom umyly auto, a dokonce i outdoorový obchod, tu mají. Pán v obchodě mluví jen estonsky a rusky, takže je to zase vtipná rozmluva, ale naštěstí pochopí, že náš hořáček je v háji a prodá nám nový za 42 Euro.

Z Haapsalu je to ještě kus cesty do přístavu a cestou potkáváme nádhernou nádražní budovu se starými lokomotivami. V Rohuküle kupujeme jednosměrný lístek za 15,35 Euro a řadíme se na čekání na trajekt. Pro zkrácení a zpříjemnění čekání pouštíme Cimrmany.. =) Plavba samotná trvá asi 90 minut, usadíme se u okýnka a popíjíme kávu. Cestou zpět k autu u něj stojí nějaký mladý kluk s krosnou a prý jestli ho nesvezeme. Vtipný, ale nakonec se tam nějak seskládá..=) Vyráží na měsíc na ostrov za kamarády. Krapet bloudíme, strašně prší, najdeme společnými silami „ičko“, ale už je zavřený. Naštěstí náš stopař poslouží místo „ička“ a najde nám adresu kempu. =) Povídá, že tahle ošklivo tu už asi pět let nebylo, že sem jezdí pravidelně a že je vždycky krásně. Ale letos jsme tu my a nám ty extrémy přejí.. =) Trošku odbočku na kemp přejedeme, alespoň ho svezeme o kousek dál, má to až na druhou stranu ostrova, a vracíme se zpět do kempu. Je o něco dražší, pěkný, ale má jednu vadu, má pouze jednu sprchu a jeden záchod na celý kemp. A hlavně obojí je v jedné místnosti! Trošku fronta..

Kemp je u moře, ale na koupání to pořád ještě bohužel není. Vaříme písmenkovou polévku a ochutnáváme estonský meloun..=)

Pondělí 16.7. – Hiiumaa

Pěkně jsme si přispaly, no, už to chtělo. =) Dojídáme meloun, opouštíme kemp a míříme do již otevřeného informačního centra. Pani nám dává mapku ostrova a ochotně nám radí nejzajímavější místa a ideální místa pro nocování.

Nejprve zastavujeme u Ristimägi neboli Hory křížů. Je tu velké množství ručně dělaných křížů z různých materiálů umístěných podél pěšiny. Rozhodně to na mě působí příjemněji než proslulá Hora křížů v Litvě, proto i my s Eliškou přidáme svůj kříž.

Druhou zastávkou je Mihkli farm museum, což je jakýsi skanzen založený švédskými obyvateli žijícími na Hiiumaa, kteří byli roku 1781 deportováni na jižní Ukrajinu. Poté obydlí osídlili Estonci. Stavby jsou ukázkou tradiční architektury ostrova Hiiumaa.

Odtud míříme na sever k majáku Tahkuna u něhož se nachází památník obětem lodi Estonia, která se potopila roku 1994. Samotný památník je velmi zajímavý, tvoří ho velký zvon, který však zvoní jen ve větru, který je stejně silný, jako při potopení Estonie. Při naší návštěvě pěkně fičí, ale zvon se ani nehne..

Hned vedle je rozeseto několik vojenských bunkrů a jejich vnitřní prostory jsou poměrně dobře zachovalé. U parkoviště stojí památník obráncům ostrova Hiiumaa. Posadíme se na kameny u moře a poobědváme májku.

Další zastávkou je až maják v Kõpu, který byl postaven roku 1531 a je jedním z nejstarších v Evropě. Za 1 Euro je možné vyjít nahoru, mají tu trochu příkré schody, ale výhled je parádní. Zajímavé také je, že v dnešní době tento maják už vůbec nestojí na pobřeží. V místním občerstvení nakoupíme koláčky na zítřejší snídani a můžeme pokračovat dál.

Snažíme se najít řekněme muzeum, v němž jsou vystaveny věci, které vyplavilo moře a u nich cedulky, jak dlouho by se v přírodě rozkládaly. Docela zajímavé, co všechno lidé vyhodí do moře.

Teď už jen na západní cíp k majáku Ristna, který stavěli stejní konstruktéři jako Eiffelovu věž. Za ním se prý nachází výběžek do moře, který je z jedné strany písečný a z druhé má oblázkovou pláž. A dobře se na něm kochá.. =) Eliška dokonce našla nějakého trilobita.. =)

Na doporučení pani z informačního střediska vybíráme to nejzápadnější nocoviště, prý by nemělo být tak plné. Mají tu dvě kadibudky, odpadkové koše, přístřešek, lavičky, krb, ohniště, paráda! =)

Zatím jsme tu druhé, ale postupem času přijíždějí další dvě rodiny. Ovšem je tu dostatek místa ještě pro více lidí. Navíc to vypadá, že sem jezdí estonské rodiny jen tak bivakovat. =) My už neodoláme a hned po postavení stanu se převlékáme do plavek a jdeme okusit moře. Nejprve se zdá trochu studenější, ale nakonec se v něm parádně vyblbneme. =) Převléknout do suchého a dát chladit piva do moře, hlavně je dobře zatížit.. =) Pak už rozděláváme oheň v krbu, na dnešní večeři jsme si koupily estonské buřtíky...

Úterý 17.7. – Hiiumaa, Haapsalu

Naštěstí ranní neshody rychle překonáme a můžeme zase v klidu poznávat ostrov Hiiumaa, tedy alespoň prozatím..

Nejprve zastavujeme u Vanajöe valley, což je naučná stezka podél koryta řeky. No, není tu k vidění nic neobvyklého, ale je tu opět plno borůvek. =)

Už cestou dolů k pobřeží se nám rozsvěcuje červená kontrolka, do háje. Červená je zlá, navíc jde o kapalinu. Otevíráme kapotu a zjišťujeme, že jsme hooodně pod minimem, safra, co teď? Obíháme okolní Estonce a sháníme destilovanou vodu, nikdo nemá, ale nakonec nám pán s Oktávkou sdělí, že je možné použít i normální vodu. Tu tedy doplníme a obezřetně pokračujeme dál. Pro jistotu chceme koupit i tu destilovanou a hlavně bude potřeba najít nějaký autoservis. To není jen tak, aby zmizelo tolik vody.

V Käině se nám podaří zajet na nějakou uzavřenou benzinovou pumpu, kde ani jeden člen rodiny nebyl schopen promluvit, jen na nás podivně koukali a kroutili hlavou, wow..

V Konzumu už tedy konečně koupíme destilovanou vodu a jedeme si doprohlédnout zbytek ostrova. Ještě v Käině se nacházejí rozvaliny kostela, poté už směr Kassari, kde je umístěna věž pro sledování ptáků. No, moc toho na tu dálku nevidíme.. =) Při procházce na výběžek Sääretirp okukujeme podivné rybízy a usedáme k obědu. Až na konec výběžku je to šíleně daleko.

Ještě se zajedeme podívat do továrny na vlnu, kde si prohlédneme stroje na její zpracování a je zde možnost koupit si šaty, svetry, čepice,.. Pak už raději míříme na trajekt a hledat nějaký ten autoservis, no to bude..

Při čekáni na trajekt si opět pustíme Cimrmany. Zaparkujeme auto a jdeme si opět koupit kafčo, všechna místa u oken už jsou zabraná, a tak si sedáme do prostoru a bereme si nějaké prospekty, abychom se na tu hoďku a půl zabavily. Je to dobrý způsob, jak se přiučit pár ruských slovíček. =) U vedlejšího stolu sedí starší pán a je vidět, že se odhodlává nás oslovit. Nakonec se přece jen odhodlá a prý jakým jazykem to mluvíme. =) Dáme se do řeči a pán, jako jeden z mála, mluví dobře anglicky, ještě když vezmu v úvahu, že je mu asi 70 let, tak klobouk dolů. A je super, ukazuje nám v časopise známé osobnosti Estonska a povídáme o všem možném, až nám nakonec dává svou vizitku. A na ní je „service engineer“. Ha! Hned mu sdělujeme náš problém s autem. Nijak nám neporadí, ale začne s někým telefonovat a hned na to nám předá papír s adresami dvou autoservisů v Haapsalu!!! Ach, ti Estonci...=) Strašně moc mu děkujeme a loučíme se, čas vrátit se do aut.

Okamžitě vyrážíme do toho bližšího z nich, který se nachází hned u hlavní silnice. Zastavíme, otevřeme kapotu a jdeme jim sdělit náš problém. Pošlou s námi jejich technika, který chvilku kouká do motoru a nakonec z něj vypadne: „It´s broken..“ V tu chvíli se mi vybaví starý známý vtip a málem se počůrám smíchy. =) No fain, ale co s tim je? Pro velký úspěch tuto úžasnou větu zopakuje ještě jednou: „Je to rozbitý..“ Naštěstí ale nakonec přijde s tím, že máme prasklý chladič a cenu výměny nám prý řeknou uvnitř. Nový chladič vyjde na 100 Euro plus výměna. Jenže do konce týdne mají plno, tak to je vážně super. Ještě nám radí, že se dá koupit nějaké lepidlo, které se nalije do chladící kapaliny a zalepí díru v chladiči. Hmm..

Nijak neotálíme a vyrážíme hledat druhý autoservis v Linna tee. Opět zastavíme, otevřeme kapotu a jdeme hledat nějakou obsluhu. Nejprve vyběhnou dva štěkající jezevčíci a za nimi přijde asi 30-letý mechanik. Vysvětlujeme mu, co máme za problém a co nám k tomu řekli v minulém autoservisu. Lepidlo prý používat určitě nemáme, je to prý drahé a k ničemu. Chvilku kouká do motoru a té kapaliny mimo prý moc není, asi to bude jen malá díra. Nicméně zapne motor a chvilku poslouchá. Načež se na nás obrací s tím, že chladič je malý problém, ale zvuk motoru, že je velký problém. Že se mu to vůbec nelíbí a ať s tím nikam nejezdíme, že by to nemuselo dopadnout dobře. Aj.. Máme prý přijet s autem zítra ráno, že sundají řemen a mrknou do motoru, co přesně s tím je..

Loučíme se tedy prozatím s automechanikem a jedeme shánět kemp. V Haapsalu jeden je a ani není nijak drahý. Navíc pán vyvěsí na naši počest českou vlajku, a tak se přidáváme mezi Finy, Švédy, Nizozemce, Švýcary a další.. Vybavení kempu taktéž super. A nejlepší je pán, který nám vypráví, že tahle deštivé počasí tu za těch 16 let, co dělá kempaře, ještě nezažil.. =)

Středa 18.7. – Haapsalu

Budíček pěkně brzy, abychom do servisu nepřijely pozdě, naopak přijedeme o něco dřív a musíme chvilku čekat, nevadí. Mechanik přijede chvilku po půl a hned jde k nám, vezme si ode mne klíčky a zajede dovnitř. Stojíme venku a čekáme s čím přijdou. Tak nakonec je prý v háji vodní pumpa a je potřeba ji vyměnit. Prý máme dorazit v jednu a oni nám ji během odpoledne vymění. Automechanik si mě naprosto získá, když mi bez vyzvání vycouvá s autem ven ze servisu, úžasný. =) Dostáváme od něj vizitku pro všechny případy a necháváme si ještě poradit, co v Haapsalu stojí za vidění a kde je pěkné posezení. =) Bereme Tanela za slovo a vyrážíme se podívat na promenádu. Chvilku ještě prší, ale pak se to vybere, a tak toho využijeme a rozvalíme se na travnatou pláž. Přes centrum to vezmeme zpátky k autu, abychom okoukly restaurace a máme to akorát na jednu do servisu. Tanel má zase zpoždění, ale pak si zajede autem dovnitř a bere si moje číslo, že zavolá, až to bude hotový. Ještě využíváme situace a žádáme ho o výměnu žárovky v levém předním světle. Máme svoje vlastní žárovky, jen bohužel nevíme, která je ta správná, a tak se docela nasmějeme, když mu přineseme všechny, které jsme našly.. =) A tak tentokrát pěšky vyrážíme zpět do centra města do jedné taverny na oběd. Nakonec si všechny dáváme jehněčí šašliky a nejsou vůbec špatné. =) Ještě stihneme okouknout jeden krámek s dřevěnými suvenýry, Eliška málem ztratit náušnici a už raději míříme zpět do servisu, je to pěkná štreka a okolo páté by měla být oprava hotová. Tanel navíc cestou vážně volá, jen mě se jaksi zaseknul telefon.. =) Jako tradičně přijdeme do servisu v záchvatu smíchu, ale Tanel mává a za chvilku jde k nám. Auto už stojí venku a čeká na nás. Ukazuje nám starou pumpu, kterou vyndali z auta a vysvětluje nám, co bylo špatně. Žárovku vyměnili a ještě dolili olej. Prý tam našli ale ještě nějaký problém se řetězem. Ale dá se s tím prý v klidu jet a oprava by trvala mnohem déle. Ještě chvilku povídáme o Pärnu (prý tam byl minulý víkend na party, ale vůbec nespal, tak nám nemůže poradit ubytování =)), o Hiiumae, říká, že super pláž je Roosta severně od Haapsalu (škoda, že my jedeme na jih) a je tak strašně milej, až se nám vůbec nechce pryč... =) Srdečně nám přeje šťastnou cestu, a tak sbohem (nebo možná na viděnou) Tanele. Kdo by to byl řekl, když jsme přijížděly do Haapsalu, tak nám to přišlo jako konec světa a strašná díra a teď se nám odtud vůbec ale vůbec nechce...

Jedeme tedy na jih směr Pärnu a chceme stanovat opět někde na pláži. Nejprve se nám podaří zajet k nějakému kempu, no když už jsme tu, jdeme se ptát, sprcha není v ceně a s ní to vyjde docela draho, tak to raději otáčíme a jedeme hledat dál. Po cestě podél pobřeží, poněkud díratá, ale evidentně sem jezdí lidi kempovat. Nakonec najdeme naprosto super místo na písečné pláži, nasbíráme nějaké to vyplavené dřevo a máme to i s táborákem.. =) Jen tu trošku fouká a kouř nám jde do očí, tak si děláme srandu, že se nám stýská po Haapsalu..=)

Zapíjíme dva týdny na cestě a auto relativně v cajku.. =)

Čtvrtek 19.7. – Pärnu, odjezd z Estonska

Balíme a pokračujeme do Pärnu, zastavujeme v centru, kde je 1. hodina zdarma a jdeme najít informační středisko. Od pani se dovídáme, kde je parkování zadarmo a dostáváme i mapku kempů. Pokukuji po jednom magnetku, co tu mají, páč naprosto vyjadřuje mé rozpoložení vůči Estonsku, ale nakonec i bez něj zůstane Estonsku v mém srdci.. =)

Přeparkujeme tedy auto do ulice Karusselli a vyrážíme na pláž. Poněkud tu fouká studený vítr.. No, já to jen tak nevzdám a převlíkám se do plavek. Holky si lehají na pláž oblečené a přikrývají se ručníkem, prý je jim zima.. =) Jdu se tedy koupat sama a musím říct, že moře je teplejší než vzduch a to už je tady asi co říct.. =) Není tedy třeba to tu nějak protahovat, obléknu se do suchého a obědvat jdeme někam do závětří. Vrátíme plavky do auta a pokračujeme ještě jednou do centra, které tvoří prakticky jedna ulice. Pomalu procházíme mezi dřevěnými domy a okukujeme krámky. Nakonec si dáváme zmrzlinu s čerstvými jahodami a polité čokoládou..

Dnes poprvé vyrážíme na nákup do Maximy XXX, tedy té největší možné, a připadáme si tam jako Alenky v říši divů. Ta zelenina je naprosto neskutečná, takhle vypadá přece jen v letácích, ne? =) Najít tady něco otlačeného, seschlého nebo dokonce plesnivého prostě není možné, všechno je čerstvé a láká k nakouknutí. =) Některé druhy jsem nikdy ani neviděla. Koření se prodává volně sypané a výběr úžasných dortů je větší než u nás v jakékoli cukrárně. =) Běháme mezi regály a fotíme všechno možné i nemožné. =) Nakonec kupujeme banány z Ekvádoru (jsou nafialovělé a ještě nikdy jsme je neměly) a nějakou další úžasnou zeleninu. Alespoň jedna taková Maxima by se u nás taky hodila..

Vyrážíme hledat kemp, ideálně těsně před lotyšskými hranicemi, ještě se nám z Estonska nechce.. =) Auto nějak špatně táhne, když šlápnu na plyn, tak jako by mi pedál tlačil proti noze, asi dochází voda, ale máme od Tanela větší kanystr, tak v poho... Pak to zkontrolujeme.. Kemp se nám ale bohužel nedaří najít a už jsme na hranicích, nééé... No je hloupost tu bloudit a snažit se ho najít, a tak opouštíme krásné estonské silnice a vjíždíme na ty lotyšské.. Odbočujeme hned na první ukazatel kemp, ale k našemu velkému překvapení v něm nemají sprchy! Tak proč se pak ubytovávat v kempu? Jedeme dál a nakonec nacházíme městečko s dvěma kempy a odbočujeme na ten bližší vlevo. Jen co zastavíme, jdeme otevřít kapotu, páč už jsme cítily i benzín a to co objevíme nás naprosto vyděsí. Víčko od oleje je vystřeleno pryč a olej je všude, no do háje a ještě k tomu v Lotyšsku... =( Máme pocit, že už jsme asi dojely a představa ztroskotání v Lotyšsku se nám vůbec nelíbí. Proto voláme a píšeme všem automechanikům, včetně Tanela, a známým, kteří by nám mohli pomoct. Navíc obsluha kempu asi neexistuje. No jelikož je už pozdě večer, tak dneska toho asi moc nevykoumáme, proto stavíme stan a zabydlujeme se. Okolo půl desáté přichází chlapík ve vestičce kempaře a že musíme zaplatit.. No nepovídej.. =) Ptáme se ho, zda nám otevře sprchy, páč jsou ještě stále zamčené, trošku překvapeně na nás kouká (to se v Lotyšsku snad nikdo nesprchuje? =)) ale odemkne je, tedy do jedenácti. Rychle do sebe nahážeme večeři a jdeme do sprchy, je tu jen jedna. Ale naštěstí najdeme průchod i do pánských a můžeme se sprchovat dvě. A máme to jen tak tak, ve 23:05 už klepe na dveře, že „time is over“. Bože! A navíc, sprcha je samozřejmě zpoplatněna, takže si hned jde vybrat peníze. No jo, neměly jsme přejíždět ty hranice.. =) Ale naštěstí nám sdělí, že ve vedlejším kempu je majitel automechanik, tak snad alespoň něco..

Pátek 20.7. – Jurmala, Kemeri

Trošku si přispíme a jdeme řešit náš problém. Auto necháváme v kempu a pěšky míříme do 2 km vzdáleného druhého kempu za údajným automechanikem. Tomu vysvětlujeme, co se nám stalo, prodiskutuje to se svým kamarádem a nakonec bere svoje auto (uvnitř pěkně fuj) a jede se s námi na to podívat. Mrkne na to, nastartuje motor, otevře všechny otvory, co najde, aby se dostal k oleji, to se stejně nepovede, tak tam prostě strčí prsty (mazec =)), očichá, zkontroluje množství oleje, a pak ještě chvilku poslouchá motor.. Nakonec přijde s tím, že je to naprosto v pořádku a že jsme jen měly špatně dotažené víčko od oleje!!

To by bylo super, kdyby to bylo takhle jednoduché.. =) Jen pro jistotu voláme Tanelovi, aby diagnózu potvrdil..A to je zase psina.. =) Ptá se, jestli jsme předtím slyšely z motoru „blo blo blo“ a nebo jen „bum“.. =) No jen „bum“, tak to prý nebudou písty a mělo by to být v pohodě a máme zkusit jet. A opět nám přeje šťastnou cestu a prý mu máme zavolat, až dojedeme domů...=)

Usedáme tedy do auta a jedeme do Jurmaly. Auto se zdá být v pořádku, ale při každé další zastávce ho budeme kontrolovat. Cesta přes Rigu naštěstí proběhne v pohodě a v Jurmale zaparkujeme hned vedle informačního střediska. Každé auto má nějaký lístek za sklem, ale my nikde nevidíme žádný parkovací automat a ti dva v zeleném vypadají jako policisté. Nebudeme tedy riskovat a jdeme se jich zeptat, kde je tu parkovací automat. Koukají na nás trošku nechápavě, tady žádný není, parking je v ceně. Platí se vjezd do Jurmaly. Cože? Teď zase koukáme trošku nechápavě my. „Vy jste nic neplatily?“ A do háje.. Vytahuje jakési obrázky cedule a automatů, ke kterým jsme měly odbočit... No kdo si toho má v té rychlosti všimnout? =) A už vytahuje bloček, když jste neplatily, tak za to je pokuta.. No báječný, to můžeme opravdu asi jen my, přijít si samy pro pokutu! =) Ale prý když jme turistky, tak to bude jen za 5 livasů. A pokutu si máme dát za přední sklo místo parkovacího lístku.. =) Neskutečný. Takže, když už máme tak drahé parkování, jdeme si prohlédnout Jurmalu. Vezmeme to od informačního střediska ulicí Jomas až na konec, tam doleva ulicí Turaidas a opět doleva ulicí Jüras. Docela příjemné lázeňské letovisko a dřevěnými domky, ale i moderní architekturou.

Nás ale hlavně zajímá okolí města Kemeri, tedy NP Kemeri. Nejprve zastavujeme u rašeliniště, po němž by měla vést 3 km dlouhá naučná stezka. Nicméně stezka je v rozkladu a zrekonstruována a zpřístupněna bude až v roce 2013! Přejíždíme tedy do samotného centra parku, města Kemeri a to je teprve něco. Skoro se bojíme zastavit a vystoupit, všechny budovy jsou v troskách, hlavně že parky jsou upravené, což působí opravdu kontrastně. Nakonec přece jen zastavíme a jdeme se projít do parku. Dokonce jsme zastavily přímo u nějakého známého pramene. Stojí u něj babička a žádá nás o peníze, ani jí nelžeme, když říkáme, že už žádné nemáme. Dá se s námi do řeči a vysvětluje nám, že životní úroveň v Lotyšku je nízká, že lidé nemají peníze na opravy domů a že jim obydlí padají na hlavu. Že v Rize je to ještě v pořádku, ale mimo hlavní město je to prý špatné. No je fakt, že lidé prodávající podél silnice borůvky a houby jsou jen v Lotyšsku.

Zastavujeme u informačního střediska, které je již zavřené a jdeme na procházku lesní stezkou. Na první pokus jí netrefíme a dostaneme se parkem až k budově „hotelu Kemeri“. Druhý pokus už je úspěšnější a po dřevěném chodníku procházíme naučnou stezku mokřadem.

To nejhezčí, co v tomto NP navštívíme je věž na sledování ptáků u jezera Kanieris. Toto území spadá pod Naturu 2000, tedy je zachováváno jako ideální pro pobyt ptactva a nějak se nemůžeme vynadívat. =)

V jedné z přístavních vesniček ještě zastavujeme v místním obchůdku pro zakoupení piv a kupodivu se tu dá platit kartou! =) Hledáme místo pro stanování opět ve volné přírodě a povede se nám natrefit nejprve cestu na hřbitov, a poté pekelnou cestu, že se divím, že nám zůstal spodek celý. =) Ale místo je to nádherné, opět na okraji lesa u písečné pláže s výhledem na moře, toho se člověk prostě nikdy nepřesytí.. =)

Sobota 21.7. – mys Kolka, Ventspils

Balíme bivak, a pak jdu raději omrknout cestu, kudy to přes všechny ty kořeny a díry bude nejlepší. A jede to mnohem lépe než večer cestou sem. Už to není daleko na mys Kolka. Scházíme dolů k moři a podél něj pomalu jdeme až na samotný mys. Jsou tu pozůstatky bývalého opevnění a v části moře je zakázáno koupání. Od vichřice z roku 2005 je zde také spadáno mnoho stromů. Fotíme a „zažíváme“. =) V informačním středisku si necháváme doporučit další zajímavá místa v tomto NP Sliteres.

Muzeum rohů musí být určitě super, ale my už nemáme ani těch pár drobných (0,40 Lv), abychom se podívaly dovnitř. Když už jsme ale sjely z hlavní cesty, jdeme se alespoň projít k moři a nějaké podivné věži. V lese plno jahod a borůvek a žádní komáři! =)

Zastavujeme ve vesnici Mazirbe, kde má být dům Lívů. Celá tato oblast je známá jako Lívské pobřeží, jelikož zde žijí poslední příslušníci tohoto ugrofinského a téměř zaniklého národa. Nicméně v domě Lívů toho není mnoho k vidění, škoda, a tak tu jen na slunečné terase poobědváme.

Dalším doporučeným místem byl maják ve Šlitere, z něhož by měl být za hezkého počasí krásný výhled. Také by od něj měla vést naučná stezka, dle našeho průvodce nejkrásnější částí tohoto NP. Ale jak jinak, je uzavřena pro rekonstrukci a zpřístupněna bude opět v roce 2013. Hu...

Proto už raději opouštíme NP Sliteres a jedeme do města Ventspils. Parkujeme opět u malé Maximy a jdeme se podívat do centra. A je to jako bychom najednou přijely do jiného světa, všude plno opilců a podivínů. Přes centrum procházíme k přístavu. Docela si tu potrpí na květinovou výzdobu. Ventspils je rozděleno na dva odlišné břehy řeky Venty, jeden je obytný a druhý průmyslový a nachází se tu velký přístav. Promenáda podél řeky by prý měla být příjemná, ale nevím, co je příjemného na sledování kouřících věží. Po chvilce se opravdu začínáme dusit, a tak opouštíme toto podivné město a raději se vracíme k autu. Ještě je třeba dokoupit zásoby a opět nás čeká překvapení, poprvé nemají v Maximě žádný alkohol. Pro piva musíme do nedalekého specializovaného obchodu..

Dnes bychom rády našly na nocleh nějaký kemp, pomalu nám dochází voda a sprcha by také nebyla marná. Zítra nás čeká Kuldiga, a tak snad něco potkáme cestou. Asi v polovině cesty odbočujeme na ukazatele kempu a vjíždíme do děsivé pustiny, skoro se modlím, aby tu žádný kemp nebyl. Tu správnou atmosféru tomu dodává ještě počasí. Pěkně prší a je díky tomu šero. Nějaká vybydlená ubytovna, která se ještě k tomu jmenuje Eden. Brrr... A Eliška se jde ptát za zatáčku do kempu, zda se dá platit Eurem, trochu se o ní bojím.. =) Ale naštěstí nerozumějí anglicky, a tak to docela nadšeně otáčíme a opouštíme tohle podivné místo.

Nakonec se nám podaří dojet až k ceduli Kuldiga, a tak to otáčíme a jedeme hledat bivak. První polní cesta vede k domu se psem, tak to nebude asi to nejlepší, ale druhá už je lepší volba, vede jen k nějakým rozvalinám. Jen musíme šetřit vodou. Navíc dnes by prý mohla být vidět polární záře, bohužel ale asi v devět začíná pěkně pršet, a tak ze stanu toho asi moc neuvidíme.. =)

Neděle 22.7. – Kuldiga, opouštíme Lotyšsko, Orvydu sodyba

Vracíme se zpět do Kuldigy, kde zaparkujeme zadarmo kousek od centra. V zavřeném ičku si vezmeme mapku, evidentně tu dnes mají nějaké slavnosti, a vyrážíme za krásami Kuldigy. Uličkami s dřevěnými domky projdeme až k řece Venta, na níž se nacházejí nejširší vodopády v Evropě (249 m), ale jsou jen 2 m vysoké. Od řeky je také nejhezčí pohled na most z pálených cihel z roku 1874. Měří 164 m a je jedním z nejdelších svého druhu.

Okolo kostela sv. Kateřiny zpět do centra, ulicí Liepãjas až k bazilice a zpět ulicí Smilšu k synagoze a našemu autu. Kuldiga je mnohem příjemnější město než Ventspils.

Cestou z města se zastavujeme v Maximě a navíc ještě na benzínové pumpě pro kávu a pro zmrzlinu. Využijeme toalety na pěkném autobusovém nádraží a směr jih vstříc Litvě. Ale nejde to tak snadno, jak by se nám líbilo. Lotyšsko se s námi loučí tradičními silnicemi s nezpevněným povrchem. Lotyšsko-litevskou hranici projedeme s hlasitým HURÁ! a míříme do podivné zahrady Orvydu sodyba. Je to směs různých předmětů a náhrobků pod širým nebem. Pro nás je nejzajímavější tank, který stojí před vchodem, jsou na něm nejlepší fotky. =)

Na dnešek máme vyhlídnutý kemp nedaleko Klaipédy, kde nás noc vyjde na 13 Euro. V kuchyňce si uvaříme v hrnci rizoto (jen kdyby ta rýže nedělala takové cavyky) a k večernímu rituálu dokonce vytáhneme i spacáky. Dnešní večerní zima konkuruje Švýcarsku. =)

Pondělí 23.7. – Klaipéda, Kurská kosa

Při snídani nacházíme v trávě několik čtyřlístků, tak snad nám přinesou štěstí.. =) Sbalíme a jedeme do přístavního města Klaipéda, kde se nejprve zastavíme v Maximě XXX, abychom dokoupily zásoby. Trajekty jezdí z přístavu na Kurskou kosu každých 20 minut a zpáteční cesta vyjde pro tři osoby a auto 45,80 Lt. Vystupovat z auta nemá ani smysl, na kose jsme za chviličku. Ještě zaplatit 20 Lt poplatek za vstup do NP. V koloně jedeme po jediné silnici směr Nida. Asi v polovině cesty se nachází městečko Juodkranté, kde má být informační středisko. V klidu se nejprve na promenádě naobědváme a poté jdeme shánět informace o ubytování. Ideálně kdyby tu také měly nějaká ta místa pro stanování. Ale ouha, stanování mimo kempy ani omylem a pro velký úspěch je tu kemp jen jeden! Tak to asi bude pěkná pálka a nám to dělá trošku čáru přes rozpočet. Myslely jsme, že tu zůstaneme dva dny, ale pokud to bude pekelně drahé, tak to abychom se vrátily na pevninu ještě dneska. Rozhodnutí je jasné, nejprve omrkneme kemp, a pak uvidíme co dál. No, nic překvapivého, tři osoby + stan + auto = 100 Lt, a to se nám opravdu dávat nechce. Raději se pani na recepci ptáme, kdy jede poslední trajekt na pevninu. A poslední odjíždí asi v půl druhé ráno nebo ještě později, tak to nás zachraňuje.. =) V klidu tedy projedeme ostrov a večer se nalodíme zpět. Ještě se bavíme časovými omezeními na všech parkovištích, která tu mají, holt jeden kemp, tak žádné spaní na parkovištích.. =)

Od kempu je to kousek na první dunu, kde stylově zaparkujeme v místech pro autobusy, všude jinde už je plno, a jdeme omrknou suvenýry a dunu. =) Na vrcholku jsou zajímavé sluneční hodiny.

Přejíždíme do hlavního města Kurské kosy, do Nidy, a jdeme se projít po promenádě. Nakonec zakoupíme výbornou zmrzlinu a usadíme se na sluníčku u šikovného pouličního hudebníka.

Ještě se zastavujeme ve městečku Pervalka, kde by měl být maják. Ten je ale nedostupně daleko, a tak pokračujeme za jinými krásami.

Nejvíce se nám líbí naučná stezka po „Mrtvé duně“, kde si většina lidí zuje boty a stoupá pískem naboso. A ten výhled je opravdu úžasný.

Hnízdiště ptáků v korunách stromů se nám podaří přejet, ale ono je to vidět i ze silnice. =) Zastavujeme tedy až opět v Juodkranté, kde je proslulý Vrch čarodějnic. Jsou tu různé podivné postavičky, nejen čarodejnice, vyřezané umělci ze dřeva. Docela se vyblbneme. =)

A pak si říkáme, že když jsme ušetřily za kemp, tak že bychom si k večeři mohly dát nějakou dobrou rybku. Usedáme tedy do jedné zahradní restaurace a užíváme si vynikající večeři. =)

Ještě cestou do přístavu omylem dojedeme až do toho starého, a tak to musíme otočit a vrátit se kousek zpět. Teď už správně odbočíme na nový přístav, chvilku čekáme na trajekt a je čas jet hledat nocoviště. Přece jen už je po desáté hodině. Další zastávkou by mělo být Venté, a tak směřujeme tímto směrem. Nakonec dojedeme až na parkoviště k majáku, chvilku počkáme, než odjedou opilí Rusové a můžeme postavit stan.

Úterý 24.7. – Venté, Minija, Kaunas

Sbalíme stan, posnídáme na parkovišti a jdeme se podívat na nedaleký maják a ornitologickou stanicí. Pán zrovna chytá jiřičky a označuje je. To zacházení se nám ale vůbec nelíbí.

Přejíždíme do nedaleké vesnice Minija, které je v našem průvodci označována jako „litevské Benátky“. Už ta zběsilá cesta naznačuje, že to asi nebude hlavní památka. Ale ono je to ještě horší.. =) Celé nábřeží je rozkopané, všude bagry a jen asi 2 zajímavé domky.. =) Ale kupodivu tu nejsme jediní turisté.. =)

Teď už nás čeká jen dlooooouhá cesta do Kaunasu, docela pekelná doprava po městě, ale zastavujeme v centru před Maximou a za 4 Lt si kupujeme parking na 1 hod 20 minut. V informačním středisku si vezmeme mapku a chystáme se na takovou rychloprohlídku.. Nejprve ale posilnit zmrzlinou.. =) Od kostela sv. Michaela archanděla se vydáváme ulicí Gedimino a V. Putvinskio ke schodům vedoucím na kopec, kde se nachází kostel Zmrtvýchvstání Krista, postavený v letech 1932-1940, se 70 m vysokou hlavní věží. Je největším svého druhu v Pobaltí. Vracíme se zpět dolů a ulicí E. Ožeškienés směřujeme ke Starému městu. Projdeme podchodem a příjemnou uličkou Vilniaus směřujeme k hlavnímu náměstí Rotušés. Přímo na něm nebo v jeho těsné blízkosti se nacházejí 3 kostely. Z nichž nejznámější stojí v samém centru náměstí a je v něm umístěna radnice. Za náměstím se ještě nachází opatství a hlavně starý Kaunaský hrad. Na jejich prohlídku už ale vážně nemáme čas, už dávno jsme měly být zpět u auta. Vracíme se tedy postraní uličkou Muitinés a po průchodu podchodem se napojujeme na hlavní třídu Laisvés. K autu přicházíme skoro o hodinu později, ale naštěstí je vše v pořádku. Kaunas je pěkné město a je škoda, že nám na něj zbylo tak málo času, při příští návštěvě to určitě napravíme. =) Před odjezdem z města se samozřejmě musíme zastavit v Maximě XXX, kde kromě tradičního nákupu každá nakoupí pěknou zásobu domů. =)

A kam dnes do kempu? Tak to je snad úplně jasné... Je to skoro jako vracet se domů a takové symbolické uzavření kruhu. Pán z kempu v Prienai nás samozřejmě okamžitě poznává a směje se. Zaplatíme stejně jako minule v Eurech, ještě tu mají naši cenu napsanou, a jdeme postavit stan na naše místo.. =) Opět jsme tu jen my a atrapa.. =) Dělníci dnes bohužel nedorazili, škoda.. =)

Středa 25.7. – opouštíme Litvu, přejezd Polska

Poslední noc v Litvě, a vlastně v celém Pobaltí, je za námi. Vstáváme brzy, abychom dnes dojely co nejdál. Čeká nás to pekelné Polsko. Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme přijely do Pobaltí. Suwalki – Augustów – Bialystok a směr Warszawa. Té se ale po minulé zkušenosti chceme vyhnout a objíždíme ji z východní strany. A silnice vůbec nejsou špatné i aut poměrně ubylo. Jen co se týče polských silnic, je to prostě cesta za kamionem, člověk jeden předjede a hned je tam další. Peklo. Navíc, což mě opravdu pobavilo, tady se předpisy prostě nedodržují, mimo vesnice se jezdí minimálně 100 a přes ves se zpomaluje na 80 km/hod. Jen pokud je někde radar, zpomalí se na 60 km/hod, ale to nebývá moc často.. =) Nejlepší situace nastala, když se kamion za námi i před námi rozhodl, že bude předjíždět. Oba vjeli do protisměru zároveň a oba ve stejnou chvíli zjistili, že to prostě nestihnou. Takže tím zablokovali oba pruhy a v protisměru navíc jelo policejní auto. S tím to ale ani nehlo, takovéhle situace jsou tu asi běžné. Takže náš pruh zpomalil, kamiony se zařadily a policie jela dál, jako by se nic nedělo.. =)

Ono vůbec v Polsku není o kuriózní dopravní situace nouze. Jelikož bylo pořádné horko, zastavily jsme na parkovišti, abychom se napily. A zrovna jsme si vybraly parkoviště, kde stála policie s dalekohledem a sledovala protijedoucí auta. Ovšem to jen do chvíle, než jsme na parkovišti zastavily my, pak pán otočil dalekohled na nás, no bezva. Na závěr občerstvovací pauzy jsme si ještě polily hlavy vodou, bylo opravdu vedro, a raději jely dál. Ani jsme toho moc neujely a koukám do zpětného zrcátka a říkám si, jaký to za námi jede bourák. A v tu chvíli to auto začne modře blikat, no to snad ne.. Třeba blikají na někoho jiného, hmm, až na to, že široko daleko jsme jen my a oni. Sakra.. A už na nás mávají plácačkou, ať zajedeme ke straně. Ale rychlost jsme nepřekročily, tak co můžou chtít? Předjedou nás, na zadním skle vyjede roletka „policie stop“ a jedou před námi na parkoviště.. Z auta vystoupí dva policisté okolo třicítky, tak to bude.. Stáhnu okýnko a čekám s čím přijdou. „Kontrola drog..“ Složíme se v šíleným záchvatu smíchu, což musí působit opravdu dobře, páč v polštině to znamená normálně „silniční kontrola“. A oni evidentně nechápou, co je nám k smíchu.. =) A už mají v ruce přístroj na dechovou kontrolu. Jak se do toho sakra dejchá? Nakonec mi to musejí názorně předvést, no prča.. =) A už začínají s otázkami, jak se nám líbí čeští policisté. No copak já vím, když žádného neznám.. A co policisté obecně? =) Nakonec si berou řidičák a techničák a jdou si něco zapsat. No snad nám s tím neujedou.. =) Vracejí se a chtějí ještě adresu. „A telefonní číslo?“ No to snad ne... =) Nic takového. Takže vracejí doklady a loučí se, že je všechno v pořádku. Čekám až popojedou, páč stojí ve výjezdu před námi. Sice popojedou, ale pak jedou tak pomalu, abychom je musely předjet. Jen co to uděláme, tak mávají, šlápnou na plyn a zase předjíždějí oni, u toho si na nás ještě zahoukají. =)) Pak někam uhnou, ale hned na dalším nájezdu už jsou zase za námi a zase nás předjíždějí a mávají a houkají. Není nad to předjíždět se s polskou dálniční policií. =) Nakonec ale přece jen uhýbají a už se nevracejí, uf, co to bylo? Sbohem, Simírové.. =)

Nakonec se nám opravdu podaří dojet až ke Katowicím, kde zaparkujeme na jednom parkovišti u silnice na Osvětim. K velkému zájmu všech postavíme stan hned u parkoviště. To tu asi ještě nikdy neviděli.. =) A po večeři a tradičním, dnes polském pivku, jdeme na kutě.

Čtvrtek 26.7. – Osvětim, návrat do ČR

Sbalíme naši kuriozitku a vydáváme se snad za nejznámější a nejnavštěvovanější památkou Polska – do Osvětimi. Nejprve se nám podaří zajet ke koncentračnímu táboru Auschwitz II, Birkenau. Jelikož ale zaparkujeme na placeném parkovišti, tak přejíždět zatím nebudeme. Zjišťujeme, že přímo u vstupu je ale i neplacené parkoviště. Mám pocit, že jsme tu asi nějak brzy, všechno je ještě zavřené, tedy alespoň informační středisko a prodej vstupenek. Spolu s ostatními návštěvníky nechápavě přecházíme po okolí a snažíme se zjistit nějaké informace. Nakonec se dovídáme, že vstup do muzea je zdarma a zpoplatněný je pouze vstup do věže. Vydáváme se tedy na samostatnou prohlídku. Je až neskutečné, jak to tu muselo být rozlehlé a kolik tu muselo být vězňů. Vůbec nemluvíme a jen nám z toho běhá mráz po zádech. Prohlídka ubikací a čtení informačních cedulí jen vyvolává hromadu otázek a člověku se z toho všeho chce křičet. Jsem docela ráda, když asi po dvou hodinách zaplatíme parkovné a pouštíme z dohledu tu děsivou tlamu, jíž vedou koleje..

Když už jsme tady, přejíždíme i do nedalekého Auschwitz I. Okamžitě se nás snaží nahnat lidé v reflexních vestách na placená parkoviště. Tak to ne, my už stejně žádné zloté nemáme. Zaparkujeme v jedné z postraních uliček a jdeme přes parkoviště k hlavní budově. Takových lidí, to je snad děsivé ještě víc. Prodereme se davem k pokladnám, ale jen se na sebe podíváme a všechny máme stejný názor. Ani nezjistíme, kolik stojí vstupné a tuhle davovou šílenost stejně rychle opouštíme.

Do České republiky tentokráte přijíždíme přes hraniční přechod Český Těšín a směřujeme přes Frýdek-Místek na Olomouc a nahoru na Mohelnici. Chystáme se totiž do Loštic, známých díky Olomouckým tvarůžkům, které se vyrábějí právě tady. Zastavíme na náměstí a míříme do podnikové prodejny. Mají tu úžasný výběr, ale já mám určeno, co vzít. Můj největší nákup z celé dovolené.. =) Ale je fakt, že Olomoucké tvarůžky Kousky jsou vážně boží.. =)

Odtud na hradeckou dálnici a zpět do Prahy. Máme to jen tak tak, přijíždíme v šest hodin a od sedmi máme zamluvený Neklid..

A co říct závěrem, čekala jsem od Pobaltí opravdu hodně a ono bylo ještě mnohem, mnohem lepší...=)

Ceny:

Většina výrobků i jídla je kvalitnější než u nás (o výběru ani nemluvím) a jsou stejně drahé nebo o něco levnější než v Čechách.

Vstupy:

Skanzen v Rumšiskés – 4 Lt studenti, 8 Lt dospělí

Muzeum Kernavé – 3 Lt studenti, 6 Lt dospělí

Vodní hrad Trakai – 6 Lt studenti, 14 Lt dospělí

Europos Parkas – 61 Lt (3 studenti, auto)

Hrad v Siguldě – 0,50 Lv studenti

Pevnost Narva – 3,30 Lv studenti

Maják Hiiumaa – 1 Euro

Trajekt na Hiiumau – 15,35 Euro jedna cesta

Poplatek Jurmala – 1 Lv

Orvydu sodyba – 3 Lt

Trajekt na Kurskou kosu – 45,80 Lt obě cesty (3 osoby + auto)

Poplatek Kurská kosa – 20 Lt

Parking Osvětim – 4-8 Zl

Kempy:

Prienai (camping Vidisa) – 14,50 Euro - *****

Trakai (camping Slényje) – 78 Lt - ****

Šiauliai – 19 Euro - *****

Směrem na Siguldu ( camping Leiputrija) – 8,50 Lv - *****

Sillamäe (Orava Talu) – 6 Euro - ****** =)

Hiiumaa (Randmäe Puhketalu) – 18 Euro - ***

Haapsalu (camping Piksehe) – 14 Euro - *****

Asi 20 km od Estonsko-lotyšských hranic (lotyšské západní pobřeží) – 5Lv + sprcha 1 Lv - ***

Klaipéda (Pajurio takas) – 13 Euro - *****

Několik postřehů závěrem:

V Litvě pro odbočování vpravo platí zelená šipka, tedy kouknout jestli je volno a když ano, tak jet..
Ve větších městech nejsou v centru směrové cedule, vyplatí se mít navigaci..
Většina lidí mluví rodným jazykem a rusky, anglicky jen v informačních střediscích, jinak výjimečně
„Litasy“ a „Livasy“ (tedy měny Litvy a Lotyška) nejsou v ČR směnitelné
Nevyplatí se vozit zbytečné jídlo, je přibližně stejně drahé jako u nás a kvalitnější
Lidé v Pobaltí jsou velmi milí, ochotní a rádi si povídají =)
V Litvě, Lotyšsku a Estonsku platí východoevropský čas, je tam tedy o hodinu více než v ČR
Historická centra všech tří hlavních měst (Vilniusu, Rigy a Tallinnu) jsou zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO

Celkem najeto něco přes 6 000 km..

Odkazy:

https://initd.cz/litvatrip-2010-po-pobalti-tam-a-zase-zpet/ - cestopis

https://www.gothic.cz/pobalti/default.htm - cestopis, zájezd s Adventurou

https://www.novinky.cz/cestovani/147333-pobaltske-narodni-parky-lakaji-cyklisty-i-fotografy.html - článek o národních parcích Pobaltí

https://www.kukucka.cz/index.php?ID=71 – cestopis

https://zbn2003.epastorek.cz/ - cestopis

https://www.rowas.cz/ck/cs/cestopisy/text/2004/00038.xhtml - cestopis

https://cestovani.idnes.cz/litva-jezernim-labyrintem-k-jantarovemu-pobrezi-fbf-/kolem-sveta.aspx?c=A070322_133251_igsvet_tom – článek o Litvě

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095875447-cestomanie/202323234400023-litva-v-barvach-jantaru/ - Cestománie Litva

https://www.turistika.cz/litva/cestopisy - cestopisy na Turistice

https://pobalti.wz.cz/kunda.htm - Kundí deník