za neobjevenými krásami českého středohoří
Letos to bylo s výběrem lokality poněkud divoké. Původní plán dvou týdnů ve Skotsku ztroskotal na předběžném rozpočtu, následné severní Polsko na dlouhých přejezdech a nevyšly ani švédské ostrovy Öland a Gotland. Už to skoro vypadalo, že tentokrát nikam nevyrazíme, když padla volba na ČR. Pořád trajdáme po Evropě a naši rodnou zemi trochu zanedbáváme. Jenže jsme se rozhoupali dost na poslední chvíli, takže většina slušných ubytování byla už dávno zabrána. Čímž vypadly Krušné hory i Šumava. A jelikož jsme potřebovali co nejkratší dojezdovou vzdálenost (Morava už byla z ruky) začala jsem pošilhávat po Českém středohoří. Trošku mám pocit, že tahle překrásná část naší republiky je turisty pořád dost opomíjená. Díky tomu se nám tam také podařilo najít nádherné ubytování v obci Peruc. Lepší výchozí bod bychom těžko hledali - kousek na Milešovku, kousek na Říp a zapomínat by se nemělo ani na Džbán..
Peruc je známá hlavně díky pověsti o Oldřichovi a Boženě. V obci najdeme Boženinu studánku a Oldřichův dub (vysoký přes 30 m, obvod kmene ve výši prsou 750 cm a v patě kmene 970 cm, na vzhledu stromu se podepsaly dva požáry z let 1993 a 1995). Na návsi nás zaujme barokní kostel sv. Petra a Pavla postavený roku 1725 P. P. Columbanim. Naproti němu stojí zámek, přestavěný v 18. století do rokokového stylu. V té době vznikla i Zámecká zahrada. Jižní část zámku po roce 1945 obýval významný kubistický malíř Emill Filla, který zde strávil poslední roky svého života a namaloval zde řadu děl. I díky tomu se nedávno opět otevřela výstava jeho tvorby v jižním křídle zámku.
Sobota 1.8. - příjezd, prohlídka Peruce
V osm hodin ráno odjíždíme s koly na střeše směr Praha, kde dobalíme, nabereme Věrku a můžeme pokračovat směr Peruc. Příjemná změna, že je člověk na místě během chvíle. Akorát se stačíme pozdravit s pani domácí a už mi zvoní telefon. Ještě stačíme hodit vtípek, že Honza s Luckou, kteří na místo mají dojet z Kralup na kole, chtějí odvézt. A ono opravdu, jen ten důvod už není tak veselý. Lucce se zaseklo zadní kolo na železničním přejezdu a odvezla ji sanitka. Moc hezky nám to začíná..
Vybalíme tedy věci z aut, sundáme kola a se Zdendou jedeme nejdřív nabrat Honzu čekajícího u onoho zákeřného přejezdu a následně i vyzvednout Lucku do nemocnice ve Slaném. Chvilku trvá než ji pustí a než se najdeme, ale pak už jen kroutíme hlavou nad její šikovností. Pravé rameno vyhozené, takže ruka v ortéze. K tomu naštíplá kost na levé ruce, tudíž sádra. Odřené koleno už je jen prkotina. A ještě si tvrdohlavě odmítá nechat zrengenovat bolavý prst na noze. =) To opravdu člověk neví, jestli se má smát a nebo ji litovat. Nicméně svatba, která měla být za tři týdny bude muset být přesunuta..
Během toho už dorazili na místo i Nováčci s nejmladším členem výpravy. Rozdělíme se do ložnic a vyrážíme na obhlídku okolí. Pěkně do kopce okolo Boženiny studánky, zámku a barokního kostela na náves, okouknout Vietnamce a Zámeckou zahradou zpět až k Oldřichovu dubu a po silnici do hotelové restaurace se stejnojmenným názvem. Usadíme se pěkně ven na terasu a objednáváme. Pivo nemají špatné, ovšem potom se předvedou.. Nejdřív číšníkovi cestou spadne opečený toust, slíbí, že přinese nový, ale nějak se ho nedočkáme. Následně Zuzky grilovaný hermelín je studený a hlavně čerstvý chléb je plesnivý!! Brr.. Celé to opět završí číšník, který po naší žádosti o zaplacení, na místo aby přinesl účet, jde v klidu kouřit.. No poděs..
Večer vytahujeme Evropu, ale nějak nám to nejde..=)
Neděle 2.8. - na kole do Džbánu, Panenský Týnec, menhir Zkamenělý pastýř
Peruc - Hřivčice - Vrbno nad Lesy - Toužetín - Smolnice - Vinařice - Kozojedy - Pochvalov - Kroučová - Bilíchov - Zichovec - Žerotín - Panenský Týnec - Úherce - Klobuky - Telce - Peruc - 56 km
Za deset deset se mnou vyráží pár odvážlivců na kola, omladina zůstává doma. Jedeme z Peruce skopce do Hřivčic a dál pěkně po rovině do Vrbna nad Lesy, Toužetína a Smolnice. Kolem nás ubíhá nádherná krajina se zlatavými poli a špičatými kopci na obzoru. Neustále se míjíme s nějakým místním dědou, který na sto let starém stroji a v pantoflích drží skvělé tempo.
Za Smolnicí odpočujeme podém potoka doleva. Terén se začíná mírně vlnit, ale pořád se jede dobře. V Divicích dáváme malou svačinovou pauzu a jen ve třech vyjíždíme krpál ke gotické tvrzi. Nicméně byla to úplně zbytečná námaha, páč tvrz přístupná není. Ve Vinařicích jsou značeny pozůstatky hradu, které také chceme vidět, ale naštěští se dáme do řeči s místním pánem. K vidění je prý jen rokle.. =) Podle něj by v Kroučové měla být restaurace, což mě mile překvapuje. Ale kazí mi morálku, když vypočítává, kolik kopců cestou ještě potkáme. Je pravda, že terén se začíná vlnit o něco víc. A korunu tomu nasadí kopec z Pochvalova do Kroučové. V polovině musím zastavit, páč už mi neskutečně kručí v bříšku a zdlábnout tatranku. =) Je mi jasný, že tohle je kopec zabiják. Při čekání na ostatní se jedu podívat na náves, abych zjistila, že místní hostinec je totálně vybydlený a potraviny mají v něděli zavřeno..
Podělíme se o svačinky z domova a vydýcháváme. Evinu kopec zničil a volá si odvoz. Jirka s Honzou jsou tu za chvilku a přivezou studenou vodu. Už tedy jen ve čtyřech pokračujeme po modné turistické značce, po silnici a zámecké cestě až do Bilíchova. Celou cestu naprostá rovina, nádherné lesy a jede to skoro samo. V Bilíchově hladově okukujeme zavřenou hospodu, když nám projíždějící cyklista hlásí nově otevřený pivovar asi 1 km odtud. Někteří nezaváhají ani chvilku a jedou, naštěstí je to naším směrem. =)
Minipivovar ve Zlichovci byl otevřen v rámci společenského centra v roce 2012. Točí tu čtyři druhy piv - desetistupňového Sokolíka, dvanáctistupňového Krahulíka, třináctistupňového tmavého Motáka a patnáctistupňového polotmavého Magora. Nejen že mají výborné pivo, ale i výborně vaří, takže nezbývá než doporučit.. =)
Hned nad minipivovarem stojí moderní kaple, s výhledem na vodní plochu a velmi zajímavým obrazem v interiéru. Pokračujeme po silnici do Žerotína a do Panenského Týnce.
Panenský Týnec je známý hlavně díky nedostavěnému gotickému chrámu Panny Marie. O chrámu není přesně známo, kdy byl založen, pravděpodobně okolo roku 1314. Po požáru kláštěra roku 1382 však zůstal nedostavěn. Chrám stojí na silné léčivé zóně ve tvaru kříže (na dvou protínajících se zónách). Tato energie by měla mít pozitivní vliv na depresivní stavy, měla by přinášet optimismus, dobrou náladu a radost ze života.
Stavba nadokončeného chrámu je nádherná a podle počtu lidí je vidět, že je to nejvyhledávanější památka v okolí. Každý si zkouší nachytat onu pozitivní energii, ale abych pravdu řekla, nic zvláštního jsem necítila.
Moc se zde nezdržujeme a po silnici míříme na Úherce a do Klobuk. To vedro je opravdu pekelné, ve stínu asi 38°C a tady se jede pěkně po sluníčku mezi poli. V Klobukách si střihneme menší kopeček a už jsme u menhiru nazvaného Zkamenělý pastýř.
Menhir Zkamenělý pastýř nebo Kamnný muž je vysoký 3,5 m, je z rezavě hnědého železitého pískovce, hmotnost se odhaduje na 5 tun. Jedná se o největší menhir (kamenný blok svisle zasazený do země, většinou bez známek opracování) na našem území. Váže se k němu i několik pověstí z nichž nejznámější praví: Pastýř při každém zvonění v kostelíku postoupí o jeden krok, který je veliký jako zrnko písku. Až přijde Zkamenělý pastýř ke kostelíku v Klobukách, nastane konec světa. Konce světa se však bát nemusíme, protože pokaždé, když zvoní na protější straně v Kokovicích, musí se kámen vrátit zpět.
Menhir se nám moc líbí a je odtud pěkný výhled na Říp, že by to byl záměr Keltů? Uděláme několik fotek, trošku ho osaháme a pokračujeme směr domov. Už to máme opravdu jen kousek. Jo, kousek, ovšem v Telcích je onen obávaný krpál, který nám dá na závěr pěkně zabrat. Přijíždíme na ubytování a na tachometru svítí vzdálenost 58 km. Slušná štreka, ještě v tomhle pekelném vedru, obdivuji odvážlivce, že to se mnou celé dojeli, taky většina z nich hned prohlašuje, že se mnou už znovu nikam nejedou..=))) Je pravda, že původní záměr byl značně kratší, jenže jsem si své plány nechala v Praze a dopadlo to takhle..=)
Sprška a regenerace, večer vytahujeme Zlaté Česko.. =)
Pondělí 3.8. - Říp, Budyně nad Ohří
Odjezd opět stanoven na tradičních "za deset deset", ale než se všichni vyprdelíme je půl jedenácté.. =) Jedeme auty do Roudnice nad Labem, odkud je v plánu výšlap na Říp. Jenže první auto hned za cedulí odbočuje doprava a jede zase pryč z Roudnice.. =) A tak si dáme krásnou vyhlídkovou jízdu okolo Řípu, která nakonec končí na parkovišti v obci Rovné. A ještě že tak, v tomhle horku by to byla z Roudnice pěkná štreka, ještě navíc s kočárkem.. Stoupáme příjemnou alejí po asfaltové cestě až na okraj lesa, tam se sklon kopce značně zvyšuje a terén stává dramatičtějším.. Spocení až na zadku se konečně vyškrábeme na vrcholek. U občerstvení s nápisem "Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp" doplníme tekutiny a jdeme prozkoumávat, co zde praotce tak zaujalo.. =)
První zmínka o románská rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha pochází z roku 1126, kdy kníže Soběslav nechal stávající kostelík opravit a rozšířit. Nejprve je stavba zasvěcena sv. Vojtěchu a až od 16. století sv. Jiří. Současná podoba rotundy pochází z přestaveb v letech 1869 - 1881 a v 60. letech 20. století.
Rotunda je samozřejmě v pondělí zavřená, dojdeme se ale podívat na obě vyhlídky. Škoda, že je tento týden takový opar, jinak musejí být výhledy nádherné. I když někteří i tak tvrdí, že vidí špičku věže Katedrály sv. Víta.. =)) Ukrývá se zde i místo, odkud byl vyzvednut základní kámen na stavbu Národního divadla.
Pomalu se vracíme zpět k autům a konečně zamíříme do centra Roudnice. Zaparkujeme v jedné z postranních uliček a hladově míříme na náměstí. Jenže najít v Roudnici restauraci, kam se dá zajet i s kočárkem se ukáže jako pěkně tvrdý oříšek. Nakonec ale objevíme pizzerii ukrytou ve dvoře, kde je sice trochu pomalejší obsluha, ale jinak v poho. Z původního plánu obejít všechny místní památky se stává jen miniokruh, z Husova náměstí scházíme okolo věže Hláska na nábřeží, okolo domu s vyznačenou hladinou povodní, ke kostelu Narození P. Marie a Augustiniánskému klášteru. Tím naše procházka končí, na víc se v tom horku prostě už nevzmůžeme.
Nováčči míří rovnou domů, my to máme ještě s mezizastávkou v Kauflandu a hlavně v Budyni nad Ohří.
Ve 2. polovině 15. století zde Jan Zajíc nechal vybudovat pozdně gotický hrad s vodním příkopem. Ve 2. polovině 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. V dalších letech, poté co byl prodán Šternberkům, zámek upadal a chátral. Zásadní rekonstrukce proběhla v 70. a 90. letech 20. století.
Obejdeme hrad kolem dokola, ještě si uděláme krátkou procházku k baroknímu kamennému dvouobloukovému mostu a jedeme už také domů.
Večer konečně přijíždí poslední člen naší výpravy - Eliška, a tak jen povídáme a popíjíme.. =)
Úterý 4.8. - Milešovka, Vlastislav, Třebenice
Lucka s Honzou vyrážejí na kontrolu do nemocnice do Slaného, Nováčci očekávají návštěvu a my ostatní se chystáme zdolat další významný vrchol - Milešovku. Auto necháváme na parkovišti v Bílce a po červené turistické značce stoupáme vzhůru. Kdesi jsem vyčetla, že tato cesta by měla být nejpříjemnější. Hned z počátku potkáváme umění v podobě pěti ohromných židlí, což naskýtá příležitost pro parádní fotku. Musím uznat, že se jde líp než na Říp. Připojuje se modrá značka, která nás zavede na vrcholek nejvyšší hory Českého středohoří ležící ve výšce 836,5 m n. m.
Na vrcholku největrnější české hory vznikla ve 20. letech 19. století jedna z prvních horských restaurací v Čechách. V roce 1905 zde byla zřízena meteorologická stanice a u ní 19 m vysoká rozhledna. A právě ta je naším prvním cílem. Evině se nahoru nechce, a tak necháváme batohy dole u ní a stoupáme už jen "nalehko". Skvělý nápad, celou cestu si táhnu v batůžku dalekohled a teď ho nechám pod rozhlednou..=)) Ale ono stejně přes ten věčný opar není moc daleko vidět. Uděláme vrcholové foto, občerstvíme se v místní restauraci, která mi přijde poměrně drahá a trošku mizerná a pomalu zase sestupujeme dolů. Tentokráte to bereme po modré až do Černčic a odtud po zelené zpět do Bílky. Cesta příjemná, opět umění podél cesty a vedro na padnutí..
Další zastávkou obec Vlastislav a místní Skalka, tedy komplex hradní veže a zámku. My vylezeme jen k hladomorně, kde se podíváme na výhled na Milešovku a dáme zde obědovou pauzu. S díky odmítáme pozvání paní na výstavu o místním včelařství.
Trošku oklikou popojíždíme do nedalekých Třebenic známých muzeem Českého granátu ukrytého v kostele. Dozvíme se zde o historii těžby granátů i o historii Třebenicka, prohlédneme si kolekce šperků, ale i obrazy Českého středohoří a dozvíme se i něco o hradech tohoto regionu.
My už se ale těšíme do malé čokoládovny, kterou nám doporučila naše pani domácí. A doporučila velmi dobře, je to paráda. =) Nejprve objednáváme domácí limonády, následně kávy a na závěr horkou čokoládu. Každý dostaneme malou mističku s hustou horkou čokoládou a celou sadu nejrůznějšího koření. Docela si vyhrajeme a jsme nadmíru spokojení.. =)) Ještě nakoupíme dary a můžeme jet domů vyprávět o dnešních zážitcích..
Středa 5.8. - Žatec
Za deset deset vyrážíme auty do Žatce, s parkováním není žádný problém, auta necháváme zdarma přímo na hlavním náměstí. Hned zamíříme do informačního střediska pro mapičky a podle nich se nejprve vydáváme na "malý okruh". Z náměstí Svobody na náměstíčko 5. května, kde je k vidění barokní sloup sv. Floriána, příjemnou Horovou uličkou k Žateckému pivovaru. Nadšeně se nahrneme do podnikové prodejny, abychom z ní zase za pár vteřin zklamaně vylezli, opravdu tam až na pár ležérně rozházených přepravek s pivem není nic k vidění. Ale koupit si jedno balení na ochutnávku je jasná věc.. =) Skrze Kněžskou bránu procházíme za opevnění a podél hradeb dojdeme k Libočanské brance. Je to tu trošku překážková dráha, kor s kočárkem, ale kluci to zvládají bez problémů. Odložíme piva do auta a konečně si jdeme prohlédnout hrob nejstaršího pivaře, který je ukrytý v dlažbě kousek od sloupu Nejsvětější Trojice.
1.4.2001 zde byl objeven hrob nejstaršího pivaře na světě. U kostry byla nalezena hliněná nádoba o obsahu 0,49 l, zbytky dřevěného telesudu a hliněná destička se sedmi vrypy - nejstarší dochovaný pivní účet. Pohřbený byl pojmenován Lojza Lupulín.. =)
Z "malého okruhu" plynule přecházíme na "střední okruh". Okolo nejmenší chmelnice na světě, která zde vznikla již roku 1967, míříme k synagoze, dál k domu Adolfa Seiferta a Pražské bráně. Dáme malou mezizastávku na zmrzlinu a okolo vybydlených domů konečně dochází k muzeu chmele.
Chmelařské muzeum je nejstarší expozicí svého druhu v Evropě. Na ploše 4 000 m2 představuje vývoj chmelařství od raného středověku až do současnosti. Za zhlédnutí určitě stojí i chmelařský orloj..
Nahrneme se dovnitř akorát ve chvíli promítání, nevadí, usadíme se a chvilku počkáme. Podaří se nám udělat ze sebe velkou rodinu se spoustou dětí, takže vstupné je spíš symbolické.. =) K promítání krátkého filmu o chmelařsví dostáváme nabídku ochutnávky piva, kterou samozřejmě přijímáme, naopak skleničky všichni sborově odmítneme, čímž pána trošku překvapíme..=)
Pak už nic nebrání tomu vydat se na průzkum čtyř pater a v nich ukrytých rozličných výstav a exponátů. Opravdu je toho mnoho k vidění, ale mají to krásně udělané a rozhodně prohlídku můžu doporučit.
Na závěr si ještě můžeme vyzkoušet sundat chmel z pánovy soukromé chmelničky, žádná sranda, a hurá na oběd o kousek vedle k věži.
Ještě než stačíme zaplatit, vypadává proud. Což nám dělá trošku čáru přes rozpočet s prohlídkou slavného Chmelového majáku, v němž probíhají 3D projekce. Nevadí, ohledně chmele jsme se vzdělali už víc než dost, a tak jen pár z nás vyráží pěšky na výhled z věže. Ve vyšších patrech jsou upevněny dalekohledy, které ale vůbec nemíří tam, kam by měly, spíš nemíří skoro nikam.. Dva obdélníkové otvory v posledním patře to také moc nespraví, hlavně když jeden z nich je pouze pro dlouhány.. =) O sedačkách a "chmelařských tyčích" na vrcholku věže se už raději ani nebudu zmiňovat..
Žatec je zajímavé město, najde se tu spousta krásných domů, jen většina z nich je v dezolátním stavu, bohužel..
Nováčči jedou s prckem domů, my ostatní míříme ještě o kousek dál, na koupačku k Nechranické přehradě, paráda.. =)
Čtvrtek 6.8. - Louny
Peruc - Krásná vyhlídka - rozhledna Stradonka - Stradonice - Pátek - Kystra - Počedělice - Obora - Černčice - Louny - Blšany u Loun - Veltěže - Slavětín - Peruc - 36 km
Dnes se dělíme na tři skupiny - Nováčkům přijíždí návštěva, Míkouši s Luckou a Věrkou míří do Terezína a my čtyři zbylí vyrážíme na kolech do Loun. Od nás nejprve na Krásnou vyhlídku a dál na rozhlednu Stradonka. Máme to s malou objížďkou a slušným stoupákem, ale rozhledna je to pěkná, u bývalého hradiště, s krásným výhledem, zajímavými rozcestníky a slunečními hodinami.
Ze Stradonic jedeme do Pátku a Kystry, odtud malou nábližkou na čevenou značku a do Počedělic, zatím parádní cesta. Po silnici jsme za chviličku v Lounech, kde nás příjemně uvítá kropící vůz, už je zase šílené horko. Kola necháme před knihovnou a jdeme sondovat do ička. Pani nám na oběd doporučuje spíš minipivovar Domov, tak ho jdeme prubnout.. A pani doporučovala dobře, parádní číšník, výborně vaří a mají skvělé pivo..=) Ochutnávka speciálů, 16° a fíkového.. Hmm..=)
Prohlídku města osekáváme na minimum, vlastně se pořádně zastavíme jen v kostele sv. Michaela od Benedikta Rejta, který mě ale okouzlí, byl to prostě pan architekt.. překrásný je i barokní oltář.. a navíc je tu příjemný chládek.. =)
Nakoupíme zásoby v pekárně a muzea necháváme až na někdy příště. Už na kolech se vydáváme ochutnat i pivo z druhého místního minipivovaru, ale Domov byl o poznání lepší než Zloun...
Zpátky to bereme po žluté značce po panelové cestě do Blšan, Veltěží a Slavětína. Menhir Baba je na nás moc daleko, tak na něj prdíme.. =) Abychom nejeli po hlavní silnici, uhybáme po červené turistické značce. Eliška mě asi pěkně proklíná, je to krpál jako sviňa.. Některé úseky prostě nejdou.. Ale jak je to v terénu, tak je to alespoň mnohem příjemnější než silnice. Honza si vyzvedne kešky na Špendlíkové cestě (mňam) a jsme doma.. Tentokrát jsem se polepšila a tachometr se zastavil už na 37 km..
Ve stodole probíhá přednáška o starých Lounech, tak se jen tiše posadíme na terasu a těšíme se na kávičku s medovníkem.. =)
Pátek 7.8. - Házmburk
Tak nějak po půl desáté vyrážíme na asi největší dominantu kraje, okolo které celý týden jen kroužíme, na Házmburk. Zastavíme na parkovišti pod hradem a pomalu stoupáme cestou pro kočárky, tedy většina.. =)
Hrad Házmburk byl vybudován okolo roku 1250 Lichtemburky. Na začátku 14. století hrad získal český král Jan Lucemburský. Roku 1335 ho od něj koupil Zbyněk Zajíc z Valdeka. Husité se pokusili dobýt hrad třikrát, ale vždy neúspěšně. Od 15. století, kdy Zajícové přesídlili do Budyně, hrad pomalu upadá a v 16. stolejí je již jako pustý prodán Lobkowiczům. Jeho chátrání pokračuje až do dnešní podoby.
Nejprve se trochu vydýcháme ve stínu pod černou věží, zasmějeme se dvěma stovkám zastrčeným za cedulkou "Hrad je monitorován kamerovým systémem" a jdeme na průzkum bílé věže. Výhledy jsou překrásné, jen ty přemnožené vosy jsou trošku nepříjemné.. Pani z pokladyny ještě poprosíme o hromadné foto a pokračujeme na oběd do Libochovic do Pamplony, která je prý skvělá.. Jj.. =)
Krátká procházka na nádvoří zámku a nakouknout do zahrad, osvěžit automatickým zaléváním trávníku a hurá domů na koupačku. Jedním slovem paráda.. =)
Jak se na poslední večer sluší, drbeme a drbeme..=))
Sobota 8.8. - odjezd
Pro Lucku s Honzou přijíždí Lucky rodiče, my ostatní pomalu balíme a vyrážíme nejprve směr Praha a dál.. V Praze chce Elka vyložit u Kauflandu, mineme odpočku na parking a nechtěně míříme do podzemních garáží, než stačí kdokoli zareagovat, zazní pěkná rána a kola jsou dole.. =) Odnesla to zahrádka, ale kola naštěstí přežila. Volám Zdendovi a stahuji ho zpátky, aby vzal jedno kolo.. Krásný začátek a konec dovči.. =))
Nicméně dovolená parádní, jsem ráda, že jsme nakonec vyrazili do této oblasti. Přijde mi turisty trochu opomíjená a přitom je toho v okolí tolik k vidění. Navíc místní krajina je vysloveně uhrančivá..
Díky všem za skvělý týden a budu se těšit zase příště.. =)