Slovinsko 2013

cestopisy z putování po Čechách a po Evropě

Úvodní stránka>Slovinsko 2013

proč nejezdit až do chorvatska...

Letos vyrážíme na dva týdny do země, kde se na rozloze 20 273 km² dá najít prakticky vše. Od strmých vrcholků Julských alp, přes vinohrady, krasové jeskyně, nádherné historické vesničky a města až po moře. Ano, řeč je o Slovinsku, zemi, která se osamostatnila roku 1991, díky čemuž se vyhnula krvavému konfliktu a získala náskok před ostatními Balkánskými státy. Rozhodně si nezaslouží být jen stát, kterým se projíždí do Chorvastka, protože má skutečně, co nabídnout.

Po letech opět vyrážíme na dovolenou ve třech autech, 10 lidí. Změna je jen ta, že ji tentokráte neorganizuje Báža, ale já. A jsem z toho krapet nervózní, přece jen, je to rozdíl, oproti minulým rokům, kdy jsme jezdily ve třech. Plán je tedy takový, první týden v Julských alpách, nejvyšším pohoří Slovinska pojmenovaném po Gaiu Juliu Caesarovi, kde máme zamluvené ubytování v Bohinjské Bistrici. V druhém týdnu pak projedeme zbytek země, přes Lublaň a krasovou oblast až k moři a dál až do Mariboru...

Pátek 5.7. – Přejezd do Slovinska

Oficiální sraz máme v 8:00 V Olšinách, kde rozložíme věci a lidi rovnoměrně do třech aut, snažíme se udat první kousky napečených buchet a pomalu vyrážíme směr České Budějovice, Linec, Salzburg, Villach a Slovinsko.

Rakouskou dálniční známku kupujeme na první pumpě za hranicemi, volíme 10-denní za 8,30 Euro. Jelikož čas máme dobrý, odsouhlasíme variantu objížďky placených tunelů za Salzburgem. A je to tu, auto před námi odbočuje na poslední chvíli, na vteřinu zaváhám, a pak hodnotím, že odbočit už nestihneme. Třetí auto to ale stihne, no paráda. Jelikož jsme chtěli naší Fábce před kopci odlehčit, zůstaly jsme s Elkou v autě samy a už se nás takhle zbavili..=) Zastavujeme na prvním odpočívadle a už je tu hovor.. Dohadujeme se jestli je ještě nějaká možnost uhnout před tunely, tohle měla být totiž poslední odbočka. Naštěstí ale nejsme nuceny jet samy tunelem, ještě je tu jeden sjezd, na kterém se můžeme otočit a vrátit se. Juch a už zase tradičně bloudíme. Ještě tomu nasadíme korunu, když zajedeme ke špatné pumpě, kdo by tušil, že tu mají dvě hned za sebou? Takže tradičně vystupujeme z auta v obrovském záchvatu smíchu, ale našli jsme se a můžeme se pustit do serpentin.

Nejdřív se ceduli radící přeřadit na první rychlostní stupeň směji, ale to jen do chvíle, než zjistím, že to skutečně jinak nepůjde, wow....Na kopec se ale doplahočíme a okolní krajina je rozhodně krásnější než průjezd tunelem.

Za objížďkou už je to do Kranjské Gory, kde máme první ubytování, co by kamenem dohodil. =) Odbočujeme do ulice Čičare (moc se nám ten název líbí =)) a k našemu hostelu Nika. Na recepci nikdo není, je potřeba vytáhnout telefon. Za chviličku už nás ale pani vede na druhou recepci, že prý hostel je plný, a tak místo našich třech pokojů dostaneme 2 apartmány v domu majitele.. Zaplatíme dohromady v hotovosti a jdeme si prohlédnout naše apartmány. Wow, tak to je luxus.

Po večeři vyrážíme na obhlídku městečka, na náměstí hrají skotskou hudbu, mají tu zajímavý kostel, některé podivné domky a pekárna má otevřeno i v 10 hodin večer..=) Na ubytování otevíráme první piva, ochutnáváme slivovici a začínáme naši dovolenou...

Sobota 6.7. – Údolí Planica

V ceně hostelu je i snídaně, a tak se v osm hodin vydáváme do hlavní budovy. Snídaně probíhá formou bufetu, navíc nám k tomu hraje místní „Óčko“, které následně vystřídá horoskop..=) Eliška si dá výborný jogurt s kakaem, pardon, kakao s jogurtem a máme to jen tak tak, než se nahrne do jídelny skupina malých dětí.

Balíme a vyrážíme na dnešní výlet do údolí Planica. Po zaplacení 2 Euro necháváme auta na parkovišti u skokanských můstků, které procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Odtud už se dál jet nedá, a tak pěšky pokračujeme po štěrkové cestě k Domu v Tamarju, kam nám to trvá asi hodinku. Chceme jít okruh na Črnu vodu, sedlo Slame, sedlo Grlo a zpět k Domu v Tamarju. Dojdeme ale pouze k vodopádu Črna voda a dál už nemůžeme. Naše plány nám překazil sněhový splaz, pod kterým teče potok, a tak by skutečně nebylo moudré po něm šplhat dál. Dáme první koulovačku a pomalu se vracíme zpět. Lucka při hledání kešky narazí na vosí hnízdo a odnese si památku.

Volíme tedy náhradní trasu, od Domu v Tamarju na druhou stranu, k vodopádu a po neznačené trase nad skokanské můstky.. Hm, plán dobrý, akorát se nám nepodaří najít onu neznačenou cestu, a tak místo toho šplháme po červené značce nad vodopád. Krásný úvodní rozehřívací výšlap..=) Výhledy jsou tu nádherné, dáme tedy oběd a chvilku se kocháme a odpočíváme. Pak nám nezbývá než se po stejné cestě vrátit zpět k Domu v Tamarju a k autům u skokanských můstků. Někteří evidentně ještě nemají dost, a tak se jdou podívat na vrcholek mamutího skokanského můstku, blázni..=)

Už je ale čas vyrazit na naše ubytování v Bohinjské Bistrici, kde máme na týden pronajatý domek. A opět značně překonává naše očekávání, krom 5 ložnic, 2 koupelen a 2 dalších záchodů, obývacího pokoje a kuchyně je tu parádní zimní zahrada a hlavně normální zahrada s krbem, houpačkou a posezením. Ubytováváme se a dáváme první kávičku na zahradě. Žene se ale nějaká čerň, a tak se raději přesouváme do zimní zahrady a je to akorát. Po večeři k pivu vytahujeme první společenskou hru – pexeso. =) Nejprve česko/anglické a následně s nářadím, kde je hlavní problém vůbec správně pojmenovat, o co se jedná. Ukáže se ale, že největší dítě je Jirka, v obou kolech nám to pěkně natře.. =)

Neděle 7.7. – Triglavská jezera

Vstáváme už v 7:30, na programu je totiž nejnáročnější výlet celého týdne – k Triglavským jezerům. Těsně po deváté už se skládáme do dvou aut a vyjíždíme na Planinu Blata. Zhodnotili jsme, že trasa odtud vypadá příjemněji než od Domu Savica, kde ty vrstevnice vypadají skutečně strašidelně. =)

Poplatek tentokráte 10 Euro a je tu tolik aut, že se parkuje podél příjezdové cesty. Naštěstí najdeme dvě místa blízko nástupu na trasu, řidiči se přezují a můžeme začít stoupat. Do kopce je to až ke Koče na Planini pri Jezeru, u níž se volně pase plno krav, je potřeba dávat pozor, kam člověk šlape. Sváča, focení a stoupáme dál až na Planinu Dedno Polje, kde jsou roztroušené dřevěné chaloupky. Počasí nám naštěstí přeje, není žádný pařák, většinou pod mrakem, občas spadne pár kapek. Z Planiny Dedno Polje houpavým terénem na Planinu Ovčarija, která je nádherná, a ještě dál až ke Koče pri Triglavskih jezerih. Je to teda pěkná dálka, z krajiny smrků, přes krajinu modřínů až do krajiny klečí. =) Cestou poznáme navíc mnoho nových a krásných květin, máme s sebou botaničku. =) Na Koče pri Triglavskih jezerih doplňujeme síly teplou polévkou a chladným pivem. Poměrně tu fouká, a tak jen počkáme než Lucka s Honzou najdou kešku a opouštíme průzračná jezera. Abychom nešli stejnou cestou zpět, volíme variantu přes kopec, po suťovém poli, kde Evina nadává a proklíná mě. Pak ještě žebřík a řetěz, to nás ale baví. Kluci odbočují na vyhlídku z Malé Tičarici a my pomalu scházíme zpět na Planinu Ovčarija. Odtud opět volíme jinou trasu, tedy doprava na Grivu a jednoznačně zajímavějším terénem, než trasa původní. Za Planinou Viševnik nás konečně docházejí kluci a již všichni společně se vracíme ke Koče na Planini pri Jezeru. Opouštíme území krav a s Eliškou volíme náš nejoblíbenější způsob cesty dolů – sbíhání. Paráda, ale nakonec ostatním ani moc neutečeme, ani ne po 10 minutách už jsme na parkovišti všichni a docela hotoví. Opravdu to nakonec bylo 8 hodin chůze + přestávky, a tak sprcha, večeře a jedno chlazené skutečně bodnou. Tatík vytahuje hlavolam a hrajeme i Česko.

Pondělí 8.7. – Soutěska Vintgar, Bled

Odpočinkový den, odjezd stanoven až na 10:00. Ještě před odjezdem ale zjišťujeme, že teče spodní záchod, a tak musíme cinknout vedle.

Nejprve do soutěsky Vintgar, která se nachází severně od městečka Bled a je dlouhá asi 1,7 km. Objevena byla náhodou v únoru 1891, při výjimečném poklesu vodní hladiny v řece. Byly zde vybudovány dřevěné chodníčky, pro zpřístupnění soutěsky turistům, která byla slavnostně otevřena už v srpnu 1893. Vstup je pro dospělé 4 Eura, pro studenty 3 Eura. Z chodníčků pozorujeme ryby, kterých je tu opravdu spousta a v průzračně čisté vodě jsou krásně vidět. Na úplném konci trasy se nachází 16 m vysoký vodopád. Zde je potřeba se otočit a absolvovat celou cestu zpátky. Hned u vstupu do soutěsky je stánek s domácí zmrzlinou, neodoláme, okusíme a je výborná.. =)

Další zastávka na parkovišti pod Bledským hradem, přibalit do batůžku plavky a ručník a hurá okolo kostela k Bledskému jezeru. Plovárna je na mapě značená jako jediné místo pro koupání, tak to by byla trošku čára přes rozpočet. Odradit se ale nenecháme, včera se lidi na druhé straně určitě koupali, a tak se vydáváme okolo jezera. Je potřeba dávat trošku pozor na koně a cyklisty, ale nedojdeme ani do poloviny okruhu a u veslařského klubu je parádní příležitost na koupání. Zaparavanujeme a jdeme vyzkoušet vodu, někdo tam skočí hned, jiným to chvilku trvá.. =) Sluníme se na molu a užíváme odpočinku.

Zpátky to bereme stejnou cestou, akorát odbočíme k autu přes Bledský hrad, poměrně slušný fuňák. Dovnitř se nechystáme, jen z vyhlídky vyfotíme jezero s ostrůvkem, na němž se nachází Kostel Nanebevzetí a vracíme se k autu. Okolo Vily Bled, bývalé letní rezidence Jugoslávského prezidenta Josipa Tita, která je nyní přestavěna na hotel, k Mercatoru, kde máme v plánu nakoupit maso na grilování.

Doma se dovídáme, že záchod je již opravený a v předsíni stojí velké balení toaletního papíru, to jsme ho nemuseli kupovat..=) Nakládáme maso – krkovičku a kuřecí a pomalu rozpalujeme gril. Z toho vlhkého dřeva pod grilem to moc nejde, a tak Honza ještě na poslední chvíli vybíhá do Mercatoru pro dřevěné uhlí. Teď už naší grilovačce nestojí nic v cestě. Klobásky, masíčko, Ajvar... Mňam..=) Po přesunu dovnitř Honza otevírá šampus a poprvé připíjíme na jeho blížící se třicetiny! A pozor, Zdenda jako první v pozdních nočních hodinách rozluštil hlavolam!!! Gratulace.. =)

Úterý 9.7. – Podél řeky Soče, pramen Soče

I dnešní den by se měl řadit mezi ty spíše odpočinkové, v plánu je jen lehký výlet podél řeky Soča...

Abychom pořád nejezdili stejnou cestou přes Kranjskou Goru, jedeme tentokráte druhou stranou, směr Tolmin a Kobarid. Kdo ale mohl tušit, že místo počítané hodiny a půl se z toho vyklubou téměř tři hodiny v autě! Je to samá serpentina a to navíc některým nedělá vůbec dobře. Naštěstí se nám podařilo včas zastavit.. =) Některá protijedoucí vozidla nám navíc způsobují jemně infarktové situace, ale naštěstí se v pořádku domotáme až do Kobaridu. Původně jsem chtěla na toto město, jeho okolí a soutěsku Tolmin vyhradit jeden samostatný den, ale po zkušenosti s cestou je mi jasné, že sem už se znovu určitě letos nepodíváme..=) Zastavujeme tedy na skok v Kobaridu a jdeme se podívat ke zvláštnímu kostelu Sv. Antonína, který vypadá spíše jako pevnost. Pod samotným kostelem je umístěna kostnice, kde jsou uloženy ostatky více než 7 000 známých i neznámých italských vojáků, kteří byli zabiti během 1. světové války a pohřbeni na okolních vojenských hřbitovech. V kostele nás zaujmou především netradiční válečné fresky.

Čas ale neúprosně běží, a tak opouštíme Kobarid a pokračujeme do městečka Soča, odkud začínáme naši dnešní procházku. Auta necháváme v blízkosti autobusové zastávky, přecházíme most a hned se napojujeme na značenou cestu podél řeky. Čas oběda už skoro minul, a tak moc neváháme a na prvním vhodném místě zastavujeme na obědovou pauzu. Plavečky máme opět přibalené v batohu, ale stačí strčit do průzračně čisté vody nohu a je nám jasné, že tady to opravdu nepůjde. Pár vteřin ve vodě a mám problémy nohu rozehřát, zlatej Verdon..=)

Cesta podél řeky je příjemná, jde se dobře a pořád je na co koukat. Jen se nám podaří někde špatně odbočit, a tak přelézáme nejprve jeden plot, pak druhý plot... třetí... začíná slušně pršet, a tak se po vzoru pravých uživatelek těchto ohrad (které tu naštěstí teď nejsou) ukrýváme pod stromy a vyčkáváme až to krapet přejde. Už zbývá jen jeden plot, probrodit se trošku vyšší trávou a jsme zpět na značené cestě. Hurá!

Celý výlet je dlouhý asi 10 km a cesta by tedy měla trvat asi 2 hodiny. Přibližně po 4 hodinách ještě stále nejsme v Trentě, a tak raději vyhlašuji svačinovou pauzu, jelikož mojí hlášce, že už tam za zatáčkou budeme, nikdo nevěří. A navíc je mi oznámeno, že jsem si navýšila svůj koeficient na 2,5. Wow, podařilo se mi konečně trhnou Bážu, který má 1,7, že to ale bylo náročné.. =)

V Trentě usedáme na nanuka, kávu či pivko, jak má kdo chuť. Jen Zdendovi se to podaří všechno rozlít, a tak nemá zrovna nejlepší náladu. Autobus má jet skoro až za hodinu, a tak vysíláme Jirku se Zuzou stopovat, netrvá to ani 15 min a jsou tu s auty. K prameni řeky Soča je to ještě poměrně kus, to už bychom skutečně pěšky nedali. Od parkoviště cedule hlásá 15 min, to bude pohoda, jen hoši postávající na parkovišti na nás nějak podivně koukají. První úsek cesty opravdu nenáročný, navíc si ho zpestříme hrou na babu, ale druhá část, kterou označuje vykřičník na kameni nás trošku překvapí. Podél skály se objevují lana, cestička se zužuje a celé to završí malý převis. Wow, tohle opravdu není na sandálky..=) Pramen za to ale rozhodně stojí, jako kdyby v něm byl ukrytý nějaký duch..=) Pár fotek, odhodlat se, překonat závrať a už jsme zase na stabilní cestě. Ještě odbočka na vyhlídku a frčíme domů. Malá zastávka cestou na vyhlídce pod Vršičem, kde si poměrně vyhrajeme s ukazatelem. Na ubytování nakonec dorážíme až po půl desáté, totálně hotoví, tomu říkám odpočinkový výlet..=) S Eliškou už cestou zhodnotíme, že dnešek je správný den na to otevřít Rum a hoši zase zhodnotí, že zítřek je ideální den vyrazit na Triglav. Trošku nás tím rozhořčí, přece jen stihnout Triglav za jeden den není žádná sranda, ještě když machrujou, že to zvládnou i v sandálkách. Měním tedy program na druhý den, Prisojnik je odložen a nahrazen skutečným odpočinkovým dnem..=)

Středa 10.7. – vodopád Savica, Bohinjské jezero/výšlap na Triglav/prohlídka Bohijnské Bistrice

Hoši vyrážejí brzy ráno, aby se stihli včas vrátit. To my máme pohodičku a lehárko. Zjišťujeme, že na zahradu nám byla nově přidána houpací síť, a to se přece musí využít. =)

Po desáté hodině vyrážíme do pekárny a do ička, chvilku totiž laškujeme s představou jízdy na bobové dráze u Bledského jezera, ale nakonec je to dražší než jsme čekali, a tak raději k jezeru Bohinjskému. Špatně odbočíme, a tak začínáme vodopádem Savica, to ale nevadí. Za parking vysolíme 4 Eura a už stoupáme po schodech k vodopádu. Ten je skutečně nádherný, ale už je tu poměrně dost lidí.

Zastavíme za vesničkou Ribničev Laz, zaplatíme parking na 3 hodiny a okolo paraglaidistů míříme k jezeru. Zabíráme krásné místečko na břehu, obědváme a krmíme kachny. Tedy snažíme se krmit kachny, ale ryby jsou většinou rychlejší. Je jich tady skutečně spousty, navíc je tu jedna ohromně zajímavá, bránící si své teritorium. Na to, že je to takový skrček, tak je poměrně agresivní. Lucka se toho ovšem nebojí a dráždí rybku bosou nohou. =) To my ostatní raději na koupačku kousek popojdeme. Zkraje je jezero krásně teplé, ale na tmavých místech je to opět slušná ledárna. Takovouhle pohodičku jsem si představovala, skutečný odpočinkový den. Jenže při třetím koupání se nám podaří se Zuzou skvělý rozhovor:

„Támhle je to nějaký zatažený..“

„Tam hřmí...“

Raději tedy vylézáme z vody, převlékáme se a směřujeme do vesničky Stará Fužina. Tak daleko se nám ovšem nepodaří dojít, zvedne se vítr a už je to tady. Nejprve se ukryjeme do seníku, ale díky silnému větru a Zuzčině alergii to není to pravé místo. Proto raději přebíháme do nedalekého dřevníku se sekyrkou, kde je to o poznání lepčí. Do Staré Fužiny pak vcházíme krásně suché a evidentně tím vzbudíme u místních ohromení.. Fotíme se ve stejné budce Aljažev stolp, která je na vrcholku Triglavu a vzpomínáme na kluky, jestli je ta samá průtrž nepotkala někde na Triglavu. Ale zdá se, že jsou snad v pořádku.

Autem přejíždíme ke kostelu sv. Jana, vstup je zdarma, pani je moc milá a uvnitř jsou nádherné fresky. Nás ale mnohem víc nadchne památník prvních dobyvatelů Triglavu, který stojí v nedalekém parku. Odnášíme si odtamtud parádní fotky.. =)

Eva se Zdendou dnes zůstali doma a prošli Bohijnskou Bistricu, prý tam ale nic zajímavého není. Dojdeme ještě nakoupit piva a očekáváme navrátivší z Triglavu. Kdo dnes bude mít jako předkrm fazole? =) No, evidentně to nebyla žádná sranda, ještě teď se jim klepou kolena, při vzpomínce na tu úzkou cestičku..=) Přinesli ale vynikající domácí tvarohový sýr, mňam..=)

Čtvrtek 11.7. – sedlo Vršič, Prisojnikovo okno

Dnes tedy konečně Prisojnik. Už tradiční cestou do Kranjské Gory a serpentinami až do sedla Vršič ve výšce 1 611 m. Po parkovišti běhají ovce s jehňaty a my míříme nejprve na vyhlídku, a pak už k chatě Tičarjev dom a o kousek výš k chatě Poštarski dom. Tady konečně odpadávají sandálkoví turisté a my stoupáme dál, okolo tajemné dívčí tváře ve skále, na vrcholek Sovna glava, kde je nutné dávat velký pozor, kam člověk šlape. Po suťovém poli až ke klečím, kde se od nás oddělují Míkouši. Teď teprve začíná to správné stoupání a šplhání, cesta dolů bude určitě zajímavá. Potkáváme nějaké Čechy, kteří tvrdí, že ve dvě hodiny má začít pršet, tak to už nám moc času nezbývá. Po chvilce se od nás odděluje i Lucka s Honzou, kteří prý nechtějí laškovat s bouřkou v horách a raději půjdou pomalu zpět.. A tak už jen v šesti svádíme závod s časem, opravdu ty mraky okolo nevypadají moc přívětivě, ale výhledy na Mojstrovku, Razor a údolí Trenta jsou nádherné.

Těsně po jedné hodině jsme konečně u našeho cíle – Velké Prisojnikovo okno, tak tohle za tu námahu rozhodně stálo, nádhera. Jirka už má zase závratě..=) Ta ferátka skrze okno je opravdu vražedná, ne nadarmo se tvrdí, že je to nejnáročnější ferata Julských alp. Svačíme, kocháme se a pomalu se chystáme na zpáteční cestu. Původní varianta, že bychom mohli jít přes vrchol Prisojniku, z důvodu okolní černi, samozřejmě padá.

Těsně po začátku zahájení sestupu potkáváme další Čechy a taky mají obavu, že tomu dešti neutečou, to ještě bude sranda. Hodnotíme, že musíme sejít až k suťovému poli, než dáme oběd, tenhle prudší úsek by byl na mokru nebezpečný. Kupodivu to jde dolů lépe než jsme očekávali a déšť má zpoždění. Usedáme tedy nad suťovým polem a s ledovým klidem vytahujeme oběd, není přece kam spěchat..=) Jen co zabalíme oběd, Češi už nás mají, a tak se společně vydáváme na další cestu. A je to tady! Z deštíku je slejvák a ze slejváku parádní bouřka. Když blesk práskne do suťového pole, kterým musíme projít, tak mě na chvilku zamrazí. Nikdo ale nic neříká, Eliška nepanikaří, tak se mi to asi jen zdálo. Na Mojstrovce je to tedy skutečně peklo, nechtěla bych být těmi, co nestihli sejít dolů. Nám mezitím začaly padat kroupy, ale my s Jirkou se v tom nečasu stíháme ještě koulovat..=) Totálně durch docházíme na Sovnu glavu, kde přestává pršet a začíná vykukovat Punťa, jj, ta naše obědová pauza. Loučíme se s Čechy, ostatní vyzvedáváme v hospodě a jdeme se k autu převléknout, no převléknout.. ono už toho moc suchého, do čeho by se dalo převléknout, nezbylo, takže vznikají opravdu jedinečné modely..=) A už to začíná: „Všimli jste si někdo toho blesku v tom suťovém poli...?“ „Jo, ale nikdo nic neříkal, tak jsem si myslel, že se mi to jen zdálo...“ Není nad to, když všichni mají stejnou reakci. Jen Eliška ho naštěstí přehlídla...=)

Zastávka u ruské kaple se nekoná, těžko se na ni jít podívat v našich modelech a bez bot..=) U jezera Jasna a sochy bájného Zlatoroga však zastavujeme.

Doma povinný Rumík, sprška a teplá polévka. Ještě na nákup, a pak už opět vytahujeme Česko. Jo a Jirka se stává druhým úspěšným luštitelem hlavolamu.

Pátek 12.7. – náhorní plošina Pokljuka

A je tu poslední den v našem domečku v Bohijnské Bistrici a vlastně i v Julských Alpách. Čeká nás jen lehký výlet po náhorní plošině Pokljuka, v okolí Hotelu Šport. Nejprve se promotáváme vesničkou Goreljek, kde se volně pasou krávy a koně, a pak už vcházíme do lesa, přes kořeny, výmoly a bláto. Přejdeme silnici a jsme u rašeliniště a rostanek, oproti Estonsku jsou to pěkní zakrslíci. =) Dojdeme až na Grajsku Planinu, kde se dáme do leva a už to začíná nějak zavánět. Ta mapa vůbec nesedí... Raději jdu napřed prozkoumat terén, cesta vypadá schůdně a správným směrem... A jsme opět tam, odkud jsme vyšli do rašeliniště.. Tak to nějak nehraje, vypadá to, že jsme vyšli úplně na druhé straně... Po silnici tedy jdeme hledat tu odbočku, ze které jsme měli původně přijít... Nakonec uhneme těsně před ní po nějaké neznačené lesní cestě a prodereme se skrze přesličku.. A tak trošku cestou-necestou se pomalu vracíme zpět do Gorljeku, přelezeme pár provázků a jsme zpět. Sice jsme se trošku motali, ale jinak to byla příjemná procházka nádherným lesem. Po příjezdu na ubytování jdou Jirka se Zuzou naspávat, vracejí se totiž domů. Loučíme se, nějak to uteklo.. =(

Z minulého grilování nám zbyla ještě polovina dřevěného uhlí, a tak moc neváháme a rozpalujeme zahradní gril znovu. Mňam..=)

Sobota 13.7. – partyzánská nemocnice Franja, Škofja Loka

Po týdnu si člověk v takovémhle nádherném domku připadá skutečně jako doma, o to víc se nám nechce balit. Není ale zbytí, hlavně tu nic nezapomenout, rozloučit se s majiteli a už frčíme směr Cerkno. Aby to nebylo tak jednoduché, tak hned zpočátku jsme díky cyklistickému závodu odkloněni z naší plánované trasy. Po pár serpentinách se příjemný asfalt mění na šotolinku, už jsem se skoro začínala bát, že letos žádnou nepotkáme..=) Šotolinka ale jen tak nekončí, další úsek cesty je totiž „gradbišče“. Evidentně jim zde silnici strhla jarní voda. Vrcholem cesty je bagr stojící nám v cestě. Naštěstí ale moc dlouho neváhá a uhne.. =) Nakonec tedy úspěšně dojíždíme na parkoviště, jen pár km od Cerkna, kde v hustě zalesněné soutěsce Pasica leží partyzánská nemocnice Franja.

Ta dostala své jméno po hlavní lékařce Franja Bojc-Bidovec, která nemocnici vedla od ledna 1944 do konce války. Cesta z parkoviště vedoucí podél divokého potůčku je dnes poměrně příjemná, jak sem ale dokázali nosit raněné, když tu žádné chodníčky vybudované nebyly, to obdivuji. Nejprve míjíme základy původního kamenného domku, v němž byli ošetřeni první ranění vojáci a tím vznikl impuls pro vybudování samotné nemocnice. Vysoko ve svahu je možné vidět jednu z původních obranných pozic, nemocnice Franja totiž byla jedna z mála, která měla i vlastní obranu. Možná i z toho důvodu nebyla nikdy objevena. Svůj vliv na to měl jistě i fakt, že zraněné před přesunem do nemocnice několikrát zatočili a zavázali jim oči. Po zaplacení vstupného už se dostáváme do samotného komplexu 13 dřevěných staveb, kde si můžeme prohlédnout operační sál, izolaci, lůžka pro rekonvalescenci, ubytovny lékařů, kuchyň, prádelnu, skladiště a další. Nemocnice Franja byla dokonce vybavena rentgenem a elektrickým generátorem. Více než 500 zraněných vojáků a partyzánů zde bylo během války ošetřeno (údaje se různí) a jen několik desítek jich zde zemřelo.

Po povodních v roce 2007 zůstalo původní pouze jedno stavení, zbytek byl odplaven. Naštěstí však všechny domy byly postaveny znovu.

Na dětském hřišti u parkoviště poobědváme, Evina s Věrkou si dají v místní restauraci, prý výbornou, kávu a pokračujeme dál směr Lublaň. Cestou máme v plánu ale ještě jednu zastávku, a to v jednom z nejstarších slovinských měst – Škofja Loka. Auta necháváme na podélných stáních na ulici Spodni trg nedaleko centra a míříme okolo Mihelič Gallery, která se nachází v budově bývalé sýpky z 15 století. Průchodem na náměstí Cankarjev trg, kde se nachází St. James´s church s jasně malovaným prostorem mezi žebry gotické klenby. Neodoláme a ochutnáváme místní zmrzlinu, usedneme s ní na lavičku na náměstí Mestni trg a kocháme se nádhernými domy, s jakousi patinou doby, obklopující náměstí. Ostatní nám utekli přímo na hrad, my to s Elkou bereme ještě postranní uličkou Klobovsova ulica, kde objevíme plno zajímavých zákoutí. Ostatní doženeme v zahradě hradu, v němž je dnes umístěno muzeum. Dojdeme zahradou až k amfiteátru a starou lipovou alejí pomalu zpět. Jiná cesta zpět do centra, než ta kterou jsme přišli, tu bohužel není. Přes řeku Sora přejdeme po kapucínském mostu, ke kapucínskému kostelu, v pekárně ještě nakoupíme pár dobrot a už jsme zpět u auta.

K hostelu v Lublani přijíždíme před půl šestou, na recepci opět nikdo, ale prý do šesti dorazí. Podle rady pani recepční se usazujeme zatím na terase v prvním patře a vyčkáváme. Zdendovi se z dlouché chvíle podaří rozbít slunečník, to to začíná..=) Zapíšeme se na recepci a jdeme omrknout náš 12-lůžák, ha, pravděpodobně ho předělali z kanceláří, jsou to zajímavé kóje. Což to by nevadilo, ovšem mrtvé mušky a vlasy v postelích, tak to už je jiná. FUJ! Pani uklízečka se na nás tváří, jak na otrokáře, když po ní chceme ty postele přestlat, ale naštěstí to udělá. On je teda svinčík i v koupelně a v kuchyni, pravděpodobně tu začínají uklízet až po šesté hodině. Proto bereme z recepce mapku, necháváme si doporučit nějakou dobrou nedalekou hospůdku s dobrým pivem a vyrážíme do víru města. Hospůdka Za Pumpou je vážně dobrá, hodnotíme, že bychom ji mohli zkusit zítra na večeři, jen číšník by mohl trošku přidat..=) Evina je z ubytování tak rozhozena, že vytáhne Rum..=) Za spolubydlící máme ale dvě Španělky, takže pohoda..

Neděle 14.7. – prohlídka Lublaně

Dnes máme na programu prohlídku hlavního města Slovinska, téměř třistatisícové Lublaně. Podle legendy založil město rek Iáson s Argonauty, když utíkal před králem Aiétem, jemuž ukradli zlaté rouno. Iáson se u řeky Lublanice utkal se strašlivou obludou, kterou zabil. Ta se pak v podobě draka stala symbolem Lublaně a také součástí jejího erbu.

Archeologové však datují první osídlení na území Lublaně již do doby před 5 000 lety. Nejvýznamnější stopu z období středověku zde zanechali Římané, za jejichž vlády zde vzniklo město Emona, které mělo asi 5 000 obyvatel a obepínaly ho vysoké hradby. Část opevnění je stále vidět ve čtvrti Krakovo. Za zničení Emony jsou zodpovědní Hunové v čele s Attilou.

Na konci 6. století zde založili své sídliště Slované a výrazný rozvoj města nastal ve 13. století, kdy se stalo hlavním centrem Kranje. Další vzhled Lublaně dvakrát ovlivnilo silné zemětřesení. Po prvním, které proběhlo v roce 1511, získalo město svou renesanční tvář. Po druhém, v roce 1895, zde našla své místo secesní architektura.

Nejvýznamnějším obdobím pro současný vzhled Lublaně však bylo období mezi dvěma světovými válkami. Období spjaté s výjimečným architektem, díky kterému se často říká Lublani „město jednoho muže“, řeč je samozřejmě o Jože Plečnikovi. Tento lublaňský rodák působil nějaký čas i v Čechách, kde zanechal několik jedinečných staveb.

Pojďme už ale na prohlídku města.

Od našeho hostelu ve čtvrti Rožna Dolina se propleteme za čtvrt hodinky do parku Tivoli, kde nás pobaví socha slovinského malíře Jakopiče, tedy ani ne tak socha samotná, jako jeho jméno, on stačí i ten název parku, ve kterém socha stojí..=) Nejprve chceme dojít k informačnímu středisku u Trojmostí, ale cestou spatříme první mrakodrap. Tedy v dnešní době už těžko považovat tuto budovu za výškovou, ale v roce 1933, kdy ji navrhl Vladimir Šubic, byla nejvyšší v celé tehdejší Jugoslávii. Dle průvodce stojí za návštěvu lobby přístupné ze Štefanovy ulice, a tak neváháme a hrneme se dovnitř. Jsou zde k vidění mimo jiné busty řeckých bohů. Nedá nám to a výtahem vyjíždíme do Kavárny Nebotičnik, která se nachází v posledním patře budovy a nabízí nádherné výhledy na město. Číšníci na nás sice chvilku podivně koukají, ale brzy pochopí a už se můžeme v klidu kochat..=)

Ještě odbočíme do ulice Miklošičeva, kde stojí nádherně zdobená budova Cooperative Bank. Ta byla navržena Ivanem Vurnikem, který se snažil vyvinout slovinský národní styl architektury mícháním tradičních venkovských motivů s moderním designem. Ornamenty okolo oken tedy mají inspiraci ve venkovských výšivkách.

Odtud už se konečně dostáváme do samotného srdce města, kde levý a pravý břeh řeky Lublanice spojují tři mosty. Snad právě tady víc než kde jinde je vidět Plečnikův um. Původní Špitálský most doplnil dvěma dalšími lávkami pro pěší. Právě odtud také začíná dlouhá městská tržnice s podloubími a krámky, která se táhne až k Dračímu mostu.

Na Prešerenově náměstí, pojmenovaném po romantickém básníkovi, stojí za vidění i několik dalších věcí. První z nich je samozřejmě socha zmíněného básníka, který v ruce svírá knihu básní a je doplněn sochou spoře oděné múzy třímající snítku vavřínu. Básník se dívá směrem k domu, na jehož fasádě je vytvořeno nepravé okno, z něhož se vyklání Julija Primic. Velká neopětovaná láska Prešerena k této ženě dala vzniknout romantickým melancholickým básním.

Dalšími zajímavými domy na tomto náměstí jsou Centromerkur Building, budova ve stylu Art Nouveau, v níž je umístěna nákupní galerie, a barokní Františkánský kostel.

Podél městské tržnice pokračujeme k St. Nicholas´s Cathedral, kterou navrhl roku 1706 Giulio Quaglio. Nejzajímavějším prvkem tohoto kostela jsou dvoje bronzové dveře připomínající návštěvu Jana Pavla II. v roce 1996. Západní dveře zobrazují Jana Pavla II. shlížejícího na křest slovinského národa, jižní dveře ukazují šest slovinských biskupů 20. století modlících se nad kristovým hrobem.

Zastavujeme se u Řeznického mostu, který byl otevřen v roce 2010 a jsou na něm k vidění velmi zajímavé sochy.

Přejdeme přes Vodnikov trg, kde jsem se těšila na trhy, které však samozřejmě v neděli nejsou. Mají tu však jedinečné automaty na jogurty, mléko a sýry.

A už jsme u Dračího mostu, jednoho ze symbolů Lublaně a prvního projektu Art Nouveau v tomto městě. Byl navržen roku 1901 architektem Jurijem Zaninovičem a jak už název napovídá, vstup na něj hlídají 4 bájní draci.

Cestu na hrad lanovkou zamítneme, a tak již tradičně funíme do kopce. Nejprve dáme obědovou pauzu v parku obklopujícím hrad, obejdeme zvláštní vyhlídku a můžeme vyrazit na průzkum hradu. Komplex nás ale dosti překvapí, je to poměrně zrůdnost. Podivné přílepky a inovace staré stavbě zrovna nesluší. Projdeme hradby a podzemní prostory, které jsou asi tím nejzajímavějším, co je na hradu k vidění, nakoukneme všude, kde je to možné. A s Elkou je nám v kapli vytvořen suvenýr v podobě záložky.

Vedro je skutečně slušné, proto po cestě z hradu hledáme kavárnu s pivem a zmrzlinou. Přesně na takovou narážíme na nábřeží „Krakovski nasip“. Každý si tedy může objednat podle svého gusta. Odtud už to není daleko k Plečnikovu domu, prohlídky prý probíhají každou hodinu, ale je potřeba se objednat předem. Nahlédneme tedy alespoň do rozlehlé zahrady a ulicí Emonska cesta dojdeme k jedné z nejkrásnějších Plečnikových staveb – Národní a univerzitní knihovně. Byla dokončena roku 1940 a jsou na ní dobře patrné znaky Plečnikovy tvorby. Fasáda je kombinací hladkých pálených cihel různých odstínů s hrubými vystouplými žulovými kameny. Okna v posledním patře mají tvar otevřených knih. Dovnitř se bohužel nedostaneme, v neděli mají zavřeno.

Přes Novi trg sejdeme opět na nábřeží, mineme most s visícími botami a dojdeme k Lublaňské univerzitě na Kongrestnim trgu. Skrze platany míříme do Metelkova mesta. Cestou usedáme do hospůdky na jedno chlazené, máme za sebou už plno kilometrů a ještě v pěkném vedru. Nejvíce se nám líbí muzejní čtvrť, která se nachází těsně před Metelkovým mestem a mají tu nádherně upravený parter s loďkami a polštáři. Zastavujeme na nákup v Mercatoru a už jsme zase zpět v parku Tivoli, okolo galerie pod širým nebem a vodní plochy, pod železnicí a už jsme na dohled naší oblíbené restaurace Za Pumpou. Ušoupaní, uchození, unavení, upocení a hladoví si objednáváme pleskavicu, čivapčiči, kotletu, telečí či kalamáry a naučíme číšníka slovo „brambory“.=)

V noci někomu z vedlejší kóje zvoní telefon, kdyby jen jednou.. Asi po patnáctém zazvonění, kdy už všichni začínají být dosti naštvaní, Evina zjedná pořádek a už je klid.. =)

Pondělí 15.7. – Postojenská jeskyně, Predjamský hrad, Lipica

Odjezd stanoven již na devátou hodinu, zaplatit, vrátit klíče, dohnat Zdendu, který zmizel, než jsem stačila vyparkovat, a už frčíme na jih. První zastávka – Postojenská jeskyně, jedna z hlavních turistických atrakcí Slovinska. Parkoviště obří, ale naštěstí ještě není nijak zvlášť plné. Vstupné je docela pálka, ale prý prohlídka stojí za to. Podaří se nám dostat hned na tu první možnou po našem příjezdu. V půl jedenácté už tedy navlíkáme další vrstvy, usmíváme se do fotoaparátů a míříme k vláčku.

Postojenská jeskyně je druhý největší krápníkový systém na světě, jehož probádaná část činí více než 25 km. Zpřístupněno bylo však jen 5,2 m. Poprvé byly jeskyně otevřeny veřejnosti v roce 1819 a dnes je navštíví okolo půl milionu návštěvníků ročně!

Vláček je obsazen a bez řidiče se pomalu dává do pohybu, čekají nás 2 km jízdy mezi nádherně osvětlenými krápníky a jeskyněmi a je to skvělý zážitek. Vůbec se nám nechce z vláčku vystupovat. V jeskyni, kam by se vešly celé Koněpruské jeskyně, se rozdělíme do skupinek podle jazyků, náš průvodce je mladý, pěkný a ještě ke všemu vtipný, paráda.. =) Je mu perfektně rozumět, nejprve nám poví základní informace o jeskyních a už se vydáváme na prohlídku „staré části“, která byla objevena roku 1818. Přes „ruský most“, který postavili ruští vězni během první světové války, do „nové části“, která byla objevena roku 1821. Jak tvrdí průvodce, je to ta krásnější část. Projdeme „Špagetovým sálem“, kde visí drobné krápníky ze stropu, okolo nejfotografovanějšího bílého stalagmitu, kterému se říká Diamant, do chodby vybudované Italy. Průvodce opět zaboduje: “ Rusové postavili most, Italové vykopali tunel a my vybíráme vstupné.“ =) Kolík..=) Jsme tedy zpět ve staré části, okolo krápníků, kterým se říká „Velké hory“, měří až 45 m, k akváriu v němž žijí maceráti neboli „lidské ryby“. Dřív prý byli v nasvětleném jezírku, ale přestože jsou slepí, světlo jim nedělalo dobře, navíc lidé prý do toho jezírka házeli mince...

Chvilku okukujeme tyto podivné tvory, než dojdeme do poslední, neskutečně veliké jeskyně zvané „Koncertní síň“. Akustika je tu prý vynikající, jen je tu poněkud vlhko a zima, a tak tu bývají koncerty opravdu jen příležitostně. Když ale člověk v prázdné jeskyni zapíská, ozvěna se nese 6 sekund. To by bylo, aby to Honza nevyzkoušel..=)

Před odjezdem vláčku jsme vypuštěni do suvenýrů a Lucka neodolá a jde si s průvodcem trošku zaflirtovat..=)

A už nám zase sviští vítr okolo uší a instinktivně se skláníme při průjezdech tunely a tunýlky. Rozhodně návštěva Postojenské jeskyně za to vstupné stála, doporučuji. =)

Další zastávkou je nedaleký Predjamský hrad umístěný impozantně do skály. Byl založen ve 13. století, avšak současný vzhled získal v 16. století. Nejznámějším pánem tohoto zvláštního hradu, umístěného při vstupu do jeskyní, byl Erasmus Lauger. Ten hrad vlastnil v 15. století a traduje se, že poté co zavraždil panovníkova příbuzného, byl nucen se na hradě opevnit. Pro zásoby však chodil tajnými chodbami v jeskyních a poté házel čerstvé třešně na nepřátele před hradbami. Nakonec byl přece jen, díky zradě sloužícího, roku 1484 zabit dělovou koulí, která se trefila do hradního záchodu, kde v té době zrovna seděl.

Dovnitř se ale nechystáme, uděláme jen několik fotek, chvilku zažíváme a raději pokračujeme dál, přece jen máme před sebou ještě dlouhou cestu.

V Lipici mají drezúry bohužel jen v úterý, pátek a neděli od tří hodin, tréninky pak od úterý do neděle od 10 a 11 hodin. Jj, přesně proto my jsme tu v pondělí..=) Nakonec jen ve čtyřech zaplatíme vstupné, docela drahé, a jdeme alespoň na prohlídku stájí. Opět je zde dělení do skupinek podle jazyků, stoupneme si tedy k angličtině a vyčkáváme průvodkyni. Na otázku, zda patříme do této skupiny, suverénně odpovídáme ano, a tak vyrážíme směr výběhy. Netrvá ale moc dlouho a pani dojde, že ke skupině skutečně nepatříme a sprostě nás vyhodí, že se musíme vrátit a jít s druhou skupinou. Hm, pan průvodce tedy mluví anglicky,německy i slovinsky, vtip je v tom, že pokud se člověk pekelně nesoustředí, tak to vypadá, jakoby mluvil pořád německy. Po chvilce vzdáváme poslech jeho teatrálních vystoupení a prostě si jen užíváme Lipicány.

Jejich příběh začíná v roce 1580, kdy rakouský arcivévoda Karel koupil panství Lipice i s hřebčínem. Základem chovu bylo několik španělských plnokrevníků, arcivévoda však nekupoval koně jen ve Španělsku, ale i v Itálii, Německu, Dánsku a arabském světě. Jejich spojením s místními hřebci a klisnami vzešlo plemeno pojmenované později podle Lipice. Na přelomu 18. a 19. století určilo základní chovné kmeny šest hlavních hřebců, dva z nich pocházeli z hřebčína v Kladrubech.

Ne všichni lipicáni jsou ale bílí. Koně se rodí černí nebo tmavě hnědí a svou typickou barvu získávají až mezi pátým a desátým rokem. Dožívají se také vyššího věku než ostatní plemena, 30 až 35 let. Koně, kromě svého vzhledu, vynikají temperamentem, ladností pohybu, inteligencí, výbornou pamětí a učenlivostí, právě díky těmto vlastnostem se stali oblíbenými kočárovými a promanádními koňmi, kteří zvládají i lekce vysoké jezdecké školy.

Nejtěžším obdobím se pro koně stalo období válek, kdy po jejich skončení se zpět do Lipice vrátilo pouhých 11 koní. Dnes zde žije přibližně 400 koní z asi 3 000 na celém světě.

My se nejvíc vyřádíme až po samotné prohlídce, kdy se ocitneme v interaktivním muzeu.

Naše ubytování v Ankaranu je opravdu vtipné, pustina, romantická sila a přístav, paráda.. =) Máme jeden 4-lůžák a jeden 6-lůžák, který s námi obývá asi 50-letý Frantík, který ale neumí moc anglicky, a tak většinou mlčí. =)

Po menších rozporech vyrážíme nejprve na jednu stranu do Mercatoru na nákup a koupačku, která opravdu po dlouhém dni bodne. Druhé auto pak ještě jede na opačnou stranu na další nákup do Intersparu pro Plzeň, kterých tam ale moc nemají.

Hostel je to poměrně pěkný, sice zatím trošku staveniště a jeden záchod se sprchou na patro, ale jinak paráda.

Úterý 16.7. - Piran

Posnídáme krásně u stolu venku s romantickým výhledem na okolí. Dnes je v plánu Piran, pravděpodobně neitalštější slovinské město. Vjezd do historické části města je zakázán, někde jsem dokonce četla, že stojí dlouhé fronty zaparkovaných aut podél příjezdových silnic do města. My jsme se s ničím takovým nesetkali, bez problémů jsme zaparkovali auta v podzemních garážích kousek od centra města (roh ulic Arze a Fiesa). Je pravda, že jsme museli vykroužit několik pater, ale volného místa bylo ještě plno.

Nejkratší cestou míříme na pobřeží. Když míjíme potápěčské muzeum, vzpomeneme na Jirku a uděláme mu pár pěkných fotek vystavených figurín. Nejprve tedy doleva k zelenému majáku, Honzovu vysněnou fotku obou majáků dohromady ale překazí výletní loď. Pak už uličkami až na hlavní náměstí Tartinijev Trg, které obklopují nádherné barevné budovy. Z nich nejstarší je malý, červený domek, krčící se v rohu – tzv. Benátský dům, postavený ve 14. století ve stylu benátské gotiky. Najdeme v něm obchod se solí z nedalekého saliniště. Na náměstí dál stojí za pozornost budova neorenesanční radnice z roku 1879 nebo Tartiniho rodný dům. V samém centru náměstí se tyčí socha houslisty a skladatele Giuseppe Tartiniho, po němž bylo náměstí pojmenováno.

Na Zelenjavném trgu, hned za budovou radnice, narazíme na tržiště a podaří se nám zde ukořistit naprosto vynikající fíky. Stáčíme se zpět na nábřeží, kde kupujeme opět výbornou zmrzlinu a usedáme s ní ke stolkům, abychom si ji pořádně vychutnali.

K majáku na samém cípu výběžku už je to jen kousek. Od něj už zase stoupáme, tentokráte k baroknímu kostelu sv. Jiří, se samostatně stojící zvonicí, která byla postavena podle vzoru zvonice kostela sv. Marka v Benátkách. Za jedno euro vyšplháme po schodech až na její vrcholek, odkud se nabízejí nádherné výhledy na město a přilehlé pobřeží. Hned si vyhlížíme místo na odpolední koupačku. V tu chvíli se rozezní zvon přímo vedle nás, mám pocit, že jsem snad ohluchla, co je tohle za nápady?!

Rozdělujeme se, já s Honzou míříme zpět na náměstí do ička, abychom se optali, jestli je na našem vyhlídnutém místě možnost koupání a ostatní pomalu míří k hradbám. Koupačka je prý bez problémů možná všude, paráda. Honza odbíhá udělat svou vysněnou fotku majáků a já funím za ostatními na hradby. Neprozřetelně vyměním jednomu pánovi své poslední drobné, aby se dostal na hradby, když zjistím, že ostatní už tam jsou. Hu.. Tak tedy vyčkávám, nakonec se protlačíme s Honzou na jeden vstup a rozhodně to stálo za to, mnohem lepší výhledy než ze zvonice. Není ale na co čekat, zaplatíme parking a frčíme na vyhlídnuté místo. Parkoviště veliký, tak snad ty plážičky nebudou moc přelidněný. Ale stačí popojít pár kroků od hlavní pláže a jsme skoro sami. Paráda! Podařilo se nám najít drobné na 3 hodiny koupačky, opalovaní a relaxu. To je dovča.. =) Holky se chtějí ještě osprchovat na veřejné pláži, aby nejely domů slané, ovšem sprchy jsou placené a my vydali poslední fifníky za parking.

Zastavujeme na nákup v Intersparu a už se těšíme na večerní grilovačku. Tentokráte ale negrilujeme my, naopak, jsme pozvaní panem majitelem a musím říct, že umí..=) Po té výtečné hostině se přesouváme do společenské místnosti a vytahujeme kostky, Poláci usedají u stolu vedle a vytahují věž Jengu. =)

Středa 17.7. – saliniště v Sečovlji, Cape Seča, Hrastovlje

Balíme a míříme do saliniště v Sečovlji, které je známé už od středověku, avšak až v 19. století se stalo hlavním odvětvím tohoto regionu. Přes záliv jsou postaveny hráze, které vytvářejí mělčiny, v nichž se mořská voda odpařuje a vznikají tak krystalky soli. Ty se pak hrabou do hromad a nakládají na trakaře. Sklízení soli probíhá většinou od 23.4. do 24.8.

Zaplatíme hodně podivné vstupné, pán nás počítá jako rodinku, no proč ne..=) Hned vedle kasy stojí parádní vozítko, akorát pro nás, hned se ptáme, jestli bychom si ho mohli půjčit, kdo by chtěl trajdat po solných pláních v tomhle vedru.. K vozítku dostaneme dokonce i řidiče, trošku ho lituji, ale my se výborně bavíme. Doveze nás skrze celé saliniště, tedy alespoň tu část, která se nachází ve Slovinsku. Druhý vstup, do starší části, je možný z Chorvatska. Do obou platí stejný lístek, ale nejsou mezi sebou průchozí. Vystupujeme tedy z vozítka a jdeme si prohlédnout muzeum výroby soli. Ještě vylezeme na vyhlídku, odkud je vidět právě chorvatská starší část, a už si znovu odchytáváme pána s vozítkem. On sice funguje i pro ostatní návštěvníky saliniště, kteří si tuhle aktivitu zaplatili, ale my si z něj děláme takové soukromé taxi. Zastavuje nám na půli cesty, kde by měla probíhat ukázka těžby soli a je zde krámek se suvenýry. Několika pokusy se snažíme po různých hrázích dostat k chlapíkovi u větrného mlýna, na tu domnělou ukázku, až nám konečně dojde, že ona tu asi žádná probíhat nebude. =) Suvenýry jsou dražší než v solném krámku na náměstí v Piranu, ale mají tu nádhernou výstavu řezeb z různých druhů dřeva. Vystoupíme z obchodu a co nevidíme, naše soukromé taxi míří správným směrem a je prázdné. Trošku popoběhneme, mávneme a už se zase vezeme. Pán se naštěstí směje, no asi na nás zase chvilku nezapomenou..=)

U auta Evina po sluchu vystopuje cikádu, je pěkně veliká a dělá šílenej randál..

Zastavujeme na Cape Seča u galerie pod širým nebem a odtud trošku cestou necestou scházíme k moři. Koupačka opět boží, teplá a pořádně slaná voda, nechápu proč všichni jezdí do Chorvatska..

Kostel v Hrastovlje je zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Tento románský kostel z 12. století je proslulý hlavně svými freskami, jimiž je jeho interiér pokryt krom podlahy úplně všude. Fresky byly objeveny až v roce 1949 a nejznámější z nich se nazývá „Tanec smrti“. Co nás hodně překvapí, mají tu výklad v českém jazyce. Paní pustí cd a ukazuje o jaké fresce je vždy řeč. Nádhera, nejen fresky, ale i stavba samotná.

Prodávají tu vlastní pálenku a víno, kousek od kostela je navíc strom se zralými fíky.

Zdenda se rozjíždí s otevřeným kufrem..=)

Ubytování máme domluvené v Ocizle, nejprve se nám podaří uhnout ke špatnému domu, ale na druhý pokus už je vše v pořádku. Hostel je to parádní, vše čisté, barevné, postele stabilní, takže pokoj navíc s úsměvem odmítáme.. Zato si domluvíme dostatek chlazených piv v ledničce, po večeři tak můžeme usednout k venkovnímu stolu a povídat a povídat... Nakonec ještě s Elkou vyrážíme na noční prohlídku téhle minivesničky..=)

Čtvrtek 18.7. – mizející jezero Cerknica, Celje

Čeká nás dlouhý přejezd až do Mariboru, ale první zastávka není nijak daleko, jedná se o mizející jezero Cerknica. Tato široká krasová prohlubeň se plní vodou v období dešťů a hlavně v období jarního tání. Poté voda pomalu prosakuje vápencovým podložím pryč, v horkých letních dnech může jezero dokonce úplně vyschnout. V době naší návštěvy naštěstí úplně nezmizelo, a tak je na co koukat. Nejprve chceme dojít až k informačnímu středisku, ale to evidentně v nedávné době vyhořelo, a tak se vracíme pomalu zpět. Po poradě s rybářem uhýbáme k samotnému jezeru, pěšiny jsou prý naprosto bezpečné. Pozorujeme žáby a kocháme se nádhernou krajinou, přelezeme malý potůček a míříme zpět k autu. O svačinu se rozdělíme s potulným psem a už zase frčíme.

Nejkratší cesta je zpět přes Lublaň a hned zkraje narazíme na úžasnou stavbu kostela, trošku svým stylem připomíná Plečnika.. Elka fotí alespoň z auta, ale ujedeme kousek a Honza zjistí, že přesně tuhle budovu má na přebalu průvodce..=) A tak neváháme, točíme to a zastavujeme u slavného Plečnikova kostela sv. Michaela, je to skutečně on, jen to psí víno, dovezené až z Prahy, už ho neobrůstá. Na tento kostel Plečnik dostal mnohem méně financí, než očekával a byl nucen udělat mnoho ústupků. Z nich nejzajímavější je ten, že kamenné sloupy nahradil kanalizačními trubkami opatřenými malbami. Díky studiu architektury se nám podaří protlačit i do interiéru kostela a Plečnik byl to prostě „Pan architekt“. =)

Projíždíme přes samotné centrum Lublaně a vzpomínáme, jak jsme tu před pár dny chodili.

Zastavujeme ještě u římské nekropole v Šempeteru, otevřeme si vrátka a jdeme se podívat. Když tu najednou na nás odkudsi vyběhne nějaká pani a jak jsme se tam prý dostali, že se musí zaplatit vstupné. Koukáme na sebe dosti překvapeně a ještě víc, když nám oznámí, že vstupné činí 5 Euro na osobu. No páni. Ale prý nám dá slevu 20 Euro za všechny... No jelikož tam zase není tolik k vidění a něco málo už jsme stihli, tak jen kroutíme hlavou a odcházíme naší zadní brankou. =)

Další zastávkou hrad v Celje, který se tyčí na kopci nad městem. Vstup do celého hradu činí 2 Eura a ještě máme 1 Euro slevu do kavárny. Nejprve najdeme pěkné místo ve stínu na oběd, a pak už se pouštíme do samotné prohlídky hradu, který opět prošel rekonstrukcí. Tahle je ovšem citlivější a více povedená. Usazujeme se v kavárně a už se nemůžeme se Zdendou dočkat ledové kávy. Stačí jeden lok a je nám jasné, že to nebude nealko. Na mou otázku, co je v tom za alkohol a že jsme řidiči, jen odpoví „Sorry, it´s your problem.“ Paráda, od kdy se do ledové kávy dává vaječňák? Zdenda tu svou daruje Evině, já ji dopiji a předám klíčky tatíkovi.

V Mariboru máme v hostelu zamluvené dva čtyřlůžáky a už se na ně skutečně těšíme. Haha, to by bylo moc pěkné.. Dovídáme se, že mají plno, a tak z našich čtyřlůžáků jsou najednou šestilůžáky?! Nechápu, o tom nebylo nikde ani slovo, a tak žádáme slevu, přece jen je rozdíl mezi postelí ve čtyřlůžáku a v šestilůžáku. Načež „milá“ recepční odpoví, že když máme ubytování v hostelu, tak přece musíme počítat se vším. Tak to mě trošku vyděsí a nejsem jediná, kdo má chuť jí praštit. =) Jako alternativu nám nabídne dvoulůžák za dvojnásobnou cenu, tak evidentně nemají zas tak plno.. Pak chce okamžitě zaplatit a ještě zálohu na klíče a na papuče. Papuče jsou všechny velikosti asi 39, čemuž se srdečně zasmějeme a řekneme jí, že je skutečně nechceme, páč se do nich polovina z nás nevejde. Ale vzít si je musíme, to je prý předpis. Načež na mou žádost potvrzení o záloze, kouká dost nechápavě. No 80 Euro není pakatel a je normální chtít potvrzení, pochybuji, že jsme první. Okopíruje mi ho a potom ho po mě chce zpět, aby do něj dopsala, že máme klíčky od parkoviště. To už se opravdu směji, rozhodně ukradneme klíče od řetězu k parkovišti..=) No arogantní koza.. Ale pokoje jsou pěkné, sice když se z nich udělá 6-lůžák, tak už není kam šlápnout, ale jinak pěkný..=)

Díky dlouhým dohadům, máme jemné zpoždění. Vyrážíme tedy nakupovat do nedalekého Intersparu, kde konečně mají dostatek Plzně..=) Večeříme zase v deset hodin a chystáme se popíjet na balkoně. Honza má zítra třicetiny, a tak mu přejeme a předáváme láhev jahodovice. Překvapí mě, když jako dík za organizaci, dostávám Tigrovo víno.. Díky!=)

Popíjíme, povídáme a nějak zapomínáme na čas..

Pátek 19.7. – Ptuj, Maribor

Hned pro začátek nemůžu najít klíče, a jsou to zrovna ty, na kterých je i ten ošemetný klíč od parkoviště, no to by byl průser...=) Naštěstí jsou ale na recepci...=) Balíme a míříme do nedaleké Ptuje, nejstaršího městečka ve Slovinsku, založeného už roku 69, jako římský městský stát nazývaný Colonia Ulpia Traiana Poetovio. V tehdejší době mělo 40 000 obyvatel a jeho význam stoupl i díky Jantarové cestě spojující Baltské a Středozemní moře.

Ve 2. a 3. století byla Ptuj jedním z nejdůležitějších center Mithraizmu.

My začínáme prohlídku na náměstí Slovenski trg, kde navštívíme infocentrum a usadíme se v jedné ze zahrádek na kávičku. Evina si dnes objednala, že chce dvě kávy a jednu zmrzlinu..=) Hned vedle naší kavárny stojí Orfeův pomník ze 2. století. Původně to byl náhrobní kámen městského správce Marka Valeria Vera, který však ve středověku sloužil jako pranýř.

Právě ve středověku, kdy město patřilo salcburské arcidiézi, získalo svůj pověstný trojúhelníkový půdorys se třemi dominantami. Dominikánským klášterem na západě, minoritským na východě a hradem na kopci uprostřed starého města.

Nejprve stoupáme k hradu, který je v současné době součástí Ptujského regionálního muzea, je možné si zde tedy prohlédnout expozice hradního inventáře, hudební nástroje, karnevalové kostýmy slavného Kurenta, středovékou výzbroj či sbírky malíře France Miheliče.

My si prohlédneme hrad jen zvenku a scházíme k Dominikánskému opatství s nádherně zdobenou štukovanou fasádou. Prešernovou ulicí zpět k Orfeovu pomníku, dolů na Mestni trg, jemuž vévodí neogotická budova městské radnice z roku 1907, která nahradila původní gotickou stavbu. V komplexu Minoritského opatství navštívíme nově zrekonstruovaný kostel sv. Petra a Pavla, na poště konečně koupíme poštovní známky a jsme zpět u auta. Koupačka v okolí bohužel není díky elektrárně možná, a tak na oběd míříme do vedlejší malé vesničky, kde ho dáme ve stínu kostelíka.

Na hostelu se ochladíme jedním pivkem, napíšeme pohledy a znovu se chystáme do víru města, tentokráte Mariboru. První a povinná zastávka je u „Vlaštovky“, tedy zmrlináře, u kterého je pořád fronta. Stačí ochutnat a je jasné proč, jednoznačně nejlepší zmrzlina, co jsme měli!

Projdeme přes most k nejstaršímu vínu, prý 400 let starému, okolo Soudní věže nahoru k zajímavě zastřešenému tržišti. Okolo Mariborké univerzity a kostela sv. Jana na Glavni trg. Ptáme se místních na dobrou a levnou restauraci v okolí, kde dělají ryby. Dva nám doporučují Ancoru v ulici Jurčičeva a nemohli doporučit lépe. Restaurace je to obrovská a opravdu levná, číšník parádní a hlavně ta zrcadla na toaletách..=) Někdo volí kalamáry, někdo ryby, je to všechno vynikající, navíc si tu vaří vlastní pivo..=)

Nočním Mariborem se pomalu vracíme zpět. Nejprve se posadíme u živé hudby na kávu na Grajském trgu, okolo Mariborského hradu, kostela, k zajímavě nasvícenému Trgu Leona Štuklja a kruhovému objezdu, na němž jsou vypsána Evropská hlavní města kultury. Maribor je jednoznačně krásnější v noci než ve dne..=)

Sobota 20.7. – návrat do Čech

Odhlásit se na recepci, udělat pár posledních fotek jedinečného parteru obklopujícího náš hostel a už míříme směr domov. Koupíme rakouskou dálniční známku a frčíme bez problémů do České republiky na D1. Trošku se obáváme toho, jak bude vypadat, ale jezdí tu mnohem méně řidičů a dokonce bych řekla, že je to rychlejší než to bývalo. Jediné co, tak nám vyhoří v autě větrák a zbytek cesty se pečeme. Vydrncaní a vyškvaření se vyvalíme v Praze z auta, abychom se ani ne o hodinku později znovu všichni sešli v Neklidu na pořádnou večeři.

Nějak těch 14 dní hrozně rychle uteklo, ale to už tak bývá, když to stojí za to...

Co říci závěrem..

Slovinsko je nádherná a rozmanitá země, v níž stojí za návštěvu nejen hory, ale i moře, jeskyně, města a městečka. Slovinci jsou velmi milí a výborně vaří. =)

Jsem ráda, že nám vyšlo počasí a všichni jsme se v pořádku vrátili domů. Díky za krásných 14 dní a těším se na příště! =)

Pár postřehů:

Není potřeba kupovat slovinskou dálniční známku, podél dálnic vedou normální silnice
Do hor ideálně na víc jak jeden den a s vybavením (za den se člověk moc daleko nedostane)
Určitě si zaLaškujte (je lepčí než Union =)
Slovinci mají vynikající zmrzlinu (..a čerstvý sýr... a ryby... a vlastně všechno..=)
Moře je hodně slané, přišlo mi víc než v Chorvatsku a Itálii
Prakticky všude se platí nějaké vstupné, většinou ale jen symbolické
Lublaň je poměrně malé město a dá se v klidu projít celá pěšky
Pozor na bouřky v horách.. přiženou se, ani nevíte jak..=)