Za Vikingy do Jižního a Středního Jutska

Na Seznam světového dědictví UNESCO jsou zařazeny tyto památky: Christiansfeld, Wattové moře, Stevns Klint, lovecká krajina v North Zealand, Kronborg Castle, katedrála v Roskilde a grónský Ilulissat Icefjord.

Životní úroveň Dánů je velmi vysoká a v současné době jsou považováni za nejšťastnější a nejspokojenější národ. 

Za deset dní bychom Dánsko určitě nestihli objet celé, a nebo stihli, ale viděli bychom ho jen letmo. Proto jsme si pro naši dovolenou vybrali jen jednu jeho část, a to konkrétně jižní a střední Jutsko...

Jutský poloostrov (Jylland) obdržel své jméno podle německého kmene Jutů, který kdysi obýval tuto oblast. Když Vikingové, kteří zabrali ostrovy na východě, začali obsazovat toto území, z prolnutí těchto dvou kmenů vzešli jako osobitý národ Dánové.

Po porážce Dánska ve druhé šlesvické válce v roce 1864 připadlo Jutsko Prusku a následně, jako součást Šlesvicka, setrvalo pod nadvládou Německa. Až po referendu v roce 1920 se Jylland octl opět v dánském království. Po tomto definitivním rozřešení sporu o hranici mezi Dánskem a Německem zůstalo mnoho německých rodin na dánské straně. Tato menšina emigrantů je v této oblasti i dnes patrná.

Region formovali také nizozemští osadníci a nížinnou krajinu oživují místy větrné mlýny a některá pole rozdělují kanály. Nizozemský vliv nesporně prozrazují také mnohé domy v této oblasti - zdi některých z nich totiž zdobí typické nizozemské obkládačky.

Zdejší vrcholnou atrakci reprezentuje LEGOLAND, kde je z milionů slavných plastových kostek Ole Kirka Christensena vybudován nejznámější zábavní park v Dánsku.

Jylland je jedinou oblastí Dánska, která není ostrovem. Spodní část poloostrova protíná 69 km dlouhá hranice s Německem. Západní pobřeží omílá Severní moře, východní pobřeží Baltské moře, z nejsevernějšího výběžku Jutského poloostrova je pak možné sledovat „soutok“ těchto dvou moří. Podél východního pobřeží vede od severu k jihu dálnice, ta propojuje také Jutský poloostrov s hlavním městem Dánska Kodaní.

po 15.8. – cesta přes Německo

Tentokráte je náš odjezd na dovolenou poněkud hektický. Nejen že nemáme žádný přesný plán, jaká místa navštívíme a kde budeme spát, ale balíme na poslední chvíli a na nákup vyrážíme teprve v pondělí ráno. Přece jen jedeme do poměrně drahého Dánska, takže jídlo s sebou je potřeba.  A jak už to tak bývá, nikde žádné pořádné konzervy nemají. Musíme projít tři obchoďáky, než jsem s obsahem jídelní tašky spokojena.

Jedeme po dálnici na Drážďany, dál na Leipzig, Magdeburg, Hannover, Hamburg…

Naše zapůjčená navigace si z nás vysloveně dělá srandu, vždycky když se blíží křížení dálnic, zahlásí ztrátu družic a nechá nás ve štychu. Štěstí že jsem vzala nějaké staré mapy, sice na nich polovina dálnic ještě není, ale pro základní orientaci stačí.

Před Hannoverem nás na chvilku zdrží kolona, čekání v ní si zkracujeme tím, že vyndávám svému Zvířátku třísky z tlapiček, což náramně baví projíždějící kamioňáky. Nakonec se ukáže, že před námi je ještě jeden sjezd, díky kterému se vyhneme dalšímu čekání.

Cesta do Dánska je pro jednoho řidiče na jeden zátah opravdu dlouhá, ještě když nám trvalo celé dopoledne, než jsme se vymrcasili z Čech, a tak za Hannoverem sjíždíme z dálnice a na přespání zastavujeme na krásné lesní cestě.

út 16.8. – příjezd do Dánska, Tønder, camp na Rømu

Hned první den nastolujeme náš odpočinkový režim, budík na 8:30 a než se vymrcasíme, nasnídáme a sbalíme stan, je skoro jedenáct hodin. Přejezd přes Hamburk s výhledem na obrovský přístav v nás vyvolá myšlenku prohlídky tohoto druhého největšího německého města při zpáteční cestě. Za Hamburkem odbočujeme vlevo a do Dánska míříme podél západního pobřeží.

Zastavujeme hned v prvním městě za hranicemi – v Tønderu. Posadíme se na lavičku u vody, sluníme se a obědváme. Dá se s námi do řeči postarší pán, z kterého nakonec vypadne, že přijel z Nizozemska na kole, to by ještě šlo, ale on to vzal s mezizastávkou v Itálii… =) Projdeme se úzkými dlážděnými uličkami do centra, na malé náměstí, kterému dodává příjemnou atmosféru několik restaurací s venkovním posezením, k cihlovému kostelu, po rušné pěší zóně a poklidným parkem podél vodního kanálu zpět k autu. Tønder je malé, příjemné městečko.

Ve středověku byl Tønder významným rybářským přístavem. Během následujících staletí se stal centrem produkce krajek, což dnes připomínají slavnosti krajkářů, které se tady konají každé tři roky. Ukázky krásných krajek a sofistikovaných nástrojů používaných k jejich zhotovování vystavuje Muzeum umění města Tønder. V 17. a 18. století se v Tønderu vyráběla také keramika, například obkládačky na stěny, z nichž některé lze obdivovat v tomto muzeu. Muzeum je součástí Muzea jižního Jyllandu, které schraňuje kolekci moderního umění.

Centrum Tønderu je velmi příjemným místem a úzké uličky vroubí mnoho domů s ozdobnými dveřmi, malebnými štíty a okenicemi. Nejznámějším z nich je Det Gamle Apotek (Stará lékárna) v Østergade č. 1, který se pyšní barokním vchodem z roku 1671. Na trhovém náměstí se vypíná Rådhus (Radnice). Na témže náměstí se tyčí i Kristkirken ze 16. století, jenž krášlí několik hezkých obrazů a skulptur.

Vyjedeme ještě pár kilometrů severněji a odbočujeme po hrázi na ostrov Rømø, největší a také pravděpodobně nejnavštěvovanější dánský ostrov v tzv. wattovém moři. Na začátku hráze se kocháme neskutečným množstvím ovcí pasoucích se na travnatém pobřeží.

Na ostrově máme na výběr ze tří campů – na západě, na jihu a na severu ostrova. My pokračujeme pořád rovně až ke campu na západní straně ostrova. Chvilku mrkám, jestli mě nešálí zrak, něco takhle masového jsem si rozhodně nepředstavovala. Mám chuť se otočit a okamžitě z ostrova odjet.

Další šok přichází hned následně, když pokračujeme dál po silnici, která z ničeho nic končí a dál už je jen nekonečná pláž. Navíc nikoho to evidentně kromě nás nevyvádí z míry, auta jezdí po pláži vesele všemi směry.

My to otáčíme a jako druhý pokus volíme camp na severu ostrova, který sice taky není zrovna nejmenší, ale je o poznání příjemnější. Na obrovské a téměř prázdné louce si vybereme libovolné místo pro stanování a můžeme se zabydlovat.

st 17.8. – ostrov Rømø na kolech

Ráno zaplatíme camp, po včerejším šoku jsem čekala, že bude o poznání dražší. Auto zaparkujeme na parkovišti před campem a na kolech se vydáváme na obhlídku ostrova.

Největší dánský ostrov v Severním moři, Rømø, byl v 18. století prosperující velrybářskou stanicí. Jeho západní pobřeží lemují široké úseky pláže. Ostrov je s Jyllandem propojen silnicí vedenou po hrázi, která se vine mokřady obývanými bezpočtem ptáků.

Ve vesnici Toftum stojí Komandørgården (Kapitánův dům) z roku 1748. Dům, v němž dnes působí muzeum, má doškovou střechu a interiér si zčásti uchoval původní výzdobu, včetně obložení zdí tvořeného přibližně 4 000 dánskými obkladačkami. Nedaleko se nachází školní budova z 18. století. O něco dál směrem na sever, ve vísce Juvre, je k vidění plot z čelistních kostí velryb z roku 1772. V Kirkeby, vedle zdi, která obklopuje pozdně gotický kostel, jsou vystaveny náhrobní kameny velrybářů, které sem byly přivezeny z Grónska. Příběhy těchto kapitánů a jejich rodin vyryli místní umělci.

Jižní cíp ostrova poutá pozornost návštěvníků zejména zábavním parkem Hevneby a muzeem mechanických panenek. Kromě toho odtud směrem na jihozápad vyplouvá trajekt k blízkému poklidnému ostrovu Sylt.

Nejprve zamíříme na sever, ale po chvilce uhýbáme na západ k moři. Trošku cestou necestou, okolo rozlehlých pastvin s klidně se pasoucími krávami a nepřístupného vojenského prostoru objíždíme severozápadní část ostrova. Dojedeme k vyhlídkovému místu na severu ostrova, kde potkáme pár turistů, ale dál podél vodní kanálu už zase jedeme úplně sami. V severovýchodní části opustíme výběh s ovcemi, zavřeme za sebou branku a totálně osamoceni svačíme. Vůbec bych nečekala, že se něco podobného může stát, když jsem viděla včera ty nabité campy. Cestou zpět k našemu campu míjíme muzeum v bývalém kapitánově domě a hlavně unikátní plot postavený rybáři v 18. století z velrybích kostí. 

Po cyklostezce vedoucí podél hlavní silnice míříme na prohlídku jižní části ostrova. Nejprve zastavujeme u kostela, stejně jako většina dánských kostelů je jednoduchý, bílý s ozdobnými táhly. Okolo kostela se rozprostírá hřbitov, na němž jsou uloženy náhrobky velrybářů z Grónska.

O malý kousek dál stojí zajímavá budova hasičské zbrojnice. V Østerby zastavujeme u rychlého občerstvení na mnou milovaný tradiční dánský Hot Dog a zmrzlinu. Dojedeme až na jih ostrova a okolo golfového hřiště konečně zamíříme na nekonečnou písečnou pláž. Je to zvláštní pocit, když pořád jdeme a jdeme a jdeme po pláži a moře je stále prakticky v nedohlednu. Holt kilometr a půl široká pláž není jen tak někde. Okolo nás jezdí nadšenci na kittebuggy a blokartech. Díky neustálému silnému větru jsou zde tyto sporty vyhledávanou atrakcí.

Udělám prvních pár krůčků do moře, když cítím, jak mi něco přeběhlo přes nohu. No co to je?! Krabík… Chvilku váhám, jestli půjdu dál, a nebo uteču, ale koupání v moři je koupání v moři. To se zdá nejprve pěkně studené, ale nakonec je v něm tepleji než venku na studeném větru.

Na kolech se vracíme stejnou cestou zpět k autu, objeli jsme prakticky celý ostrov a tachometr se zastavil na 40 km. V campu trošku čecháčkovsky využijeme sprchy a vyrážíme směr Ribe hledat místo na spaní. Cestou ještě potřebujeme koupit chléb a tekutý chléb, ale v pozdních odpoledních hodinách už to není žádná sranda, kor když projíždíme jen menšími obcemi, kde na mě koukají jak na zjevení. =)

Místo na spaní nacházíme jižně od Ribe na posekané louce, jen tu bohužel není, kde vychladit pivo.

čt 18.8. – ostrov Mandø, Ribe, camp v Darumu

Hned pro začátek ráno odbočíme na druhou stranu, než by bylo potřeba, ale naštěstí si zajedeme jen kousek. Prvním dnešním cílem je nejmenší ostrov v oblasti - Mandø. Auto pro jistotu zaparkujeme na posledním parkovišti před zpevněnou hrází a na ostrov se vydáváme po cestě zvané Låningsvejen na kolech.

Je to trošku úmorná cesta, prvních 5 km se drkotáme po cestě vysypané drobnými oblázky, abychom se již na ostrově napojili na perfektní asfaltku. Všude, kam se člověk podívá, jsou pasoucí se ovce.

Přejedeme jeden drobný hup, který by klidně mohl být i nejvyšším bodem ostrova, který údajně měří 12 m, a jsme u zrekonstruovaného holandského dřevěného větrného mlýna postaveného roku 1930. Dle popisné cedule byl tento mlýn opraven z peněz vybraných od obyvatel ostrova. Když si vezmu částku potřebnou na opravu mlýna a to, že tento ostrov má pouhých 50 stálých obyvatel, nedokážu si představit, že by se něco podobného povedlo u nás.

Mlýn stojí na okraji jediné místní vesnice Mandø By. V obchodě si koupíme oběd, s kterým se usadíme na sluníčko k jednomu ze stolků. Místní atrakce – traktorbus – akorát přiváží množství turistů. Dva dvoupatrové traktorbusy vyjíždějí z vesnice Vester Vested a v letních měsících 2x denně vozí turisty po cestě Mandø Ebbevej vedoucí přímo po suchém dnu wattového moře.

Přes písečnou dunu přejdeme na pláž, kde zkoumáme chované (nebo pěstované?) mušle a malé krabíky. Pokud je někdo fanouškem ústřic, tak si zde určitě přijde na své. Můžete si jich odtud odnést, kolik jen sníte. Na koupání to v těchto místech úplně není, tedy pokud jste tu při odlivu…

Na kole se vracíme stejnou cestou mezi pasoucími se ovcemi zpátky k autu. Asi v polovině hráze zastavíme a ohromeně pozorujeme, jakou rychlostí přichází příliv. Není divu, že někteří turisté již váhají, zda se na ostrov ještě vydat. Při přílivu se celá zpevněná příjezdová hráz zalije vodou a z ostrova není úniku, tedy alespoň pár hodin, než zase přijde odliv. 

V Ribe, zaparkujeme na vyznačeném parkovišti hned na okraji města. Ribe je nejstarším městem ve Skandinávii a zároveň jedním z nejlépe zachovalých. Pyšní se množstvím krásných architektonických pamětihodností včetně středověké katedrály. Pečlivě udržované středověké jádro představuje bludiště dlážděných ulic lemovaných pokřivenými hrázděnými domy. Není divu, že bylo v roce 2014 vyhlášeno nejkrásnějším malým městem a spolu s celou oblastí wattového moře zapsáno na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

Ribe je přímo kouzelné město. Na náměstí si prohlédneme katedrálu s dvěma naprosto odlišnými věžemi a zastavíme se také na Riberhus Slotsbanke, kde se vypíná socha oblíbené dánské královny Dagmar. Jedná se původně o českou princeznu Markétu Přemyslovnu, dceru Přemysla Otakara I. a jeho první ženy Adléty Míšeňské.

To hlavní, co ale vytváří romantickou atmosféru města, jsou dlážděné křivolaké uličky starého města obklopené barevnými, nízkými a často velmi křivými domky s nádherně zdobenými vstupními dveřmi a lemované volně rostoucími nebo v květináčích vysazenými květinami.

Ribe bylo kdysi námořním přístavem. V průběhu času se ústí řeky, která jím protéká, ucpalo naplaveninami a dnes se město rozkládá poměrně daleko od moře.

V 10. století se stalo Ribe biskupstvím a v polovině 12. století tady vyrostla impozantní katedrála, která se zde tyčí i dnes. Ribe Domkirke je zbudovaná především z měkkého porézního vulkanického materiálu zvaného tuf, který se těžil poblíž Kolína nad Rýnem. Původně byly obě věže stejně vysoké, jenže na Vánoce roku 1283 se jedna z nich zřítila a zabila mnoho lidí uvnitř katedrály. Nová věž byla dokončena roku 1333 a z její padesátimetrové výšky se naskýtá fantastický výhled na červené střechy, na mokřady na západě a na louky na východě. Každý den v 8 a 18 hod hraje nová věž Commoners´ Tower melodii od Brorsona „The most beautiful rose has been found“.

Hlavní vchod, který využívali biskupové, se nachází na jižní straně kostela. Tento vchod zdobí dveře ze 13. století zvané „Kočičí hlava“, podle klepadla vyvedeného ve tvaru lví hlavy. Dalším zajímavým prvkem je fronton s vyobrazením Ježíše a Panny Marie – u jejích chodidel jsou k vidění podobizny Valdemara II. a jeho choti Dagmary (dcera Přemysla Otakara I.), která zemřela při porodu v roce 1212. I dnes vyzvání zvony katedrály v poledne a v 15 hodin melodii lidové písně věnované této královně. Nejpozoruhodnějším prvkem interiéru kostela jsou fresky ze 16. století a moderní mozaiky, které zhotovil Carl-Henning Pedersen. Levé rameno příčné lodi krášlí mramorová dlažební deska z náhrobku Kryštofa I., jenž umřel v roce 1259 a spočívá v přilehlém sarkofágu. Deska se považuje za nejstarší náhrobní kámen ve Skandinávii.

Radnice Det Gamle Rådhus, naproti jihovýchodnímu rohu katedrály, byla vybudována v roce 1496. Tamní muzeum schraňuje nevelkou kolekci středověkých artefaktů, včetně mučících nástrojů a popravčích mečů.

Ubytovat se jedeme do campu ve městečku Store Darum. Paní se strašně diví, že nemáme Camping Card, ale nakonec nás bez ní bez problémů ubytuje. Jednotlivé placy jsou tu od sebe odděleny nikoli živými ploty, jak to obvykle bývá, ale vzrostlou zelení, která vytváří více soukromí. Pro sprchování se využívá karta, na kterou nám každému paní nabila 40 DKK. Mám pocit, že to bylo 2 min tekoucí vody = 2 DKK.

pá 19.8. – Esbjerg

Projedeme autem Esbjergem až k parkovišti u obřích bílých soch na západní straně města. Vyndáme kola, na nichž vyjíždíme na prohlídku centra 3. největšího dánského města.

Když Prusko vpadlo v roce 1864 do jižní části Jyllandu, ztratilo Dánsko území Šlesvicka a Holštýnska. V důsledku toho se bývalá rybářská vesnice Esbjerg začala měnit v přístav, odkud mohli jyllandští zemědělci vyvážet své zboží. Dnes je město největším obchodním přístavem v Dánsku a centrem ropných projektů v Severním moři.

Esbjerg, jelikož jeho historie sahá pouze do 19. století, zcela postrádá středověkou čtvrť. Dlouhá léta představuje hlavní symbol města Vandtårnet (Vodárenská věž), vztyčená v roce 1897. Dnes se využívá jako rozhledna, z níž se otevírá panoramatická podívaná na město. V blízkosti věže spočívá Musikhuset (Koncertní síň) vybudovaná v roce 1997, kterou projektoval Jørn Utzon.

Fiskeri-og-Søfartsmuseet (Rybářské a námořní museum), 4 km SZ od centra Esbjergu, přitahuje návštěvníky obrovským akváriem a mnoha expozicemi spjatými s mořem. Většina živočichů v tomto akváriu pochází ze Severního moře. Jeho nejpopulárnějšími obyvateli jsou bezpochyby tuleni. Na pobřeží, mimo areál muzea, se vypínají čtyři 9 m vysoké bílé stylizované postavy sedících mužů, nazvané „Člověk se setkává s mořem“, které u příležitosti 100. výročí založení města v roce 1995 ztvárnil Svend Wiig Hansen.

Projdeme se po hlavní pěší třídě Kongensgade, vychutnáváme si zmrzlinu a u toho chvilinku sledujeme okolní čilý ruch. Projdeme přes Torvet, kde probíhá Food festival a míříme ke zvláštní budově Musikhuset od architekta Jørne Utzona (autora slavné Opery v Sydney).

Projedeme okolo pomalované budovy Kunstmusea, stojící hned vedle, z vyhlídky, kam zahneme trochu omylem, si prohlédneme celý přístav a okolo pevnostního bunkru míříme dolů k moři. Okoukneme přístav zblízka, sledujeme příjezd a odjezd trajektu na ostrov Fanø a míříme zpět k autům. Vlastně v centru Esbjergu nebylo nic zajímavého k vidění.

U stolu u obřích soch poobědváme, uděláme několik fotek se zářivě bílými skulpturami a jdeme se projít po pláži. Je tu k vidění spousta zajímavých mušlí a poměrně i dost mrtvých krabů různých velikostí. Vůbec jsou to nakonec úžasná zvířátka, jsou neskutečně rychlí a roztomilí.

Na koupání přejíždíme na pláže na západním pobřeží. Tady bychom také chtěli najít nějaké pěkné místo pro stanování, mně by se ideálně líbil nějaký plácek kousek od moře, ale nějak se to nedaří. Odbočíme po šotolinové cestě kousek před Henne Strand, ale vede jen k hotelu a několika dalším domům roztroušeným po dunách.

Místo na spaní nakonec nacházíme hned za Henneby, v lese protkaném množstvím cyklostezek a koňských stezek. Takový provoz by nám nevadil, ovšem když se z lesní cesty se zákazem vjezdu motorových vozidel doslova vyřítí kamion, tak se nestačíme divit, kor když nezůstane jen u jednoho.

so 20.8. – Ringkøbing Fjord, camp v Sondervigu

Vymotáme se zpět na hlavní silnici a míříme na sever k Ringkøbing Fjordu. První zastávkou je ptačí rezervace Tipperne, jedna z nejvýznamějších lokalit s vodním ptactvem. Počasí nám dnes zatím vůbec nepřeje, prší a je pěkná zima. Tím se ale nenecháme odradit, tedy alespoň já… Přístup k hlavní vyhlídkové věži je uzavřen, dle našeho průvodce je otevřen pouze na několik hodin v neděli dopoledne, aby nikdo stěhovavé opeřence moc nevyrušoval… Zamíříme tedy k druhé vyhlídkové věži. Z parkoviště není nic vidět, a tak vytahuji svůj růžový deštník a na vzdory nepřízni počasí jdu hledat slibované výhledy. První cesta vede jen ke kravské oboře, na druhý pokus jsem již úspěšnější a vyhlídkovou věž nacházím. Nakonec mě ale proud vody stékající po dřevěném žebříku přeci jen odradí (ono by toho stejně v tomhle počasí moc vidět nebylo). Ne, že bych se i tak nevrátila do auta značně promočená, přece jen deštník není na přívaly větru úplně ideální.

Cestou zpět tedy alespoň zastavujeme v informačním středisku, kde se dozvíme o historii ptačí rezervace a všech druzích ptáků, kteří se zde v průběhu roku zdržují.

Úzký pás země dlouhý asi 35 km odděluje Ringkøbing Fjord od Severního moře. Tato písečná kosa, široká pouhý kilometr, vyniká bezpočtem letních domků roztroušených mezi dunami. Jediné pojítko mezi mořem a Ringkøbing Fjordem zosobňuje kanál a stavidlo ve městě Hvide Sande.

Mezitím se počasí polepšilo a než zastavíme na kose u Ringkøbing Fjordu, je víc než slušně. Místní krajina písečných dun porostlých trávou a divokými šípkovými keři se mi opravdu líbí. Kousek od pobřeží je k vidění napůl potopená pracovní plošina. Zujeme boty a procházíme se po pláži. Je zajímavé, že tady vyplavené mušle a mrtvé kraby vystřídaly vyplavené oblázky nejrůznějších velikostí a barev. Docela by mě zajímalo, odkud který kámen pochází…

Druhou zastávkou je město Hvide Sande rozprostírající se okolo kanálu propojujícího Ringkøbing Fjord se Severním mořem. Auto necháme na parkovišti u kostela a míříme přes most a zdymadlo na druhou stranu kanálu k informačnímu středisku. Vystoupáme na vyhlídkové místo, na jehož vrcholku se tyčí dánská vlajka. Najdeme tu také původní signalizaci, která námořníky varovala před nebezpečnou výškou hladiny moře a válečný bunkr.

Přes malý bleší trh procházíme do rybářského přístavu a ke třem větrníkům na pláži. Není to úplně příjemný pocit, stát přímo pod otáčejícími se obřími lopatkami.

Po kamenné hrázi, obsypané rybáři čelícími při čekání na nějaký úlovek větrnému počasí, dojdeme až k jednomu z majáků označujících průjezd do fjordu.

Asi 5 km severně od Hvide Sande se vypíná bílý maják Lyngvig Fyr, postavený roku 1906. Z výšky 53 m, kam se dostaneme po točitém schodišti, se rozprostírá kruhový výhled. 

My bohužel přicházíme již po otevírací době majáku, takže máme smůlu a nahoru se nepodíváme. Navíc je celý maják oplocen a do jeho blízkosti se člověk dostane jen přes turnikety...

Camp nacházíme v Sondervigu, je o něco dražší, ale zase je vidět, že se tu opravdu starají.

ne 21.8. – jezerní oblast Silkeborg

Dneska nás čeká přejezd do oblasti u Silkeborgu. Počasí je takové všelijaké, někde svítí sluníčko, jinde se zatáhne a zaprší. Naštěstí nám to zase výborně vychází, a když vystupujeme v Silkeborgu z auta, zrovna svítí sluníčko. Parkujeme na parkovišti kousek od jezera s vodotryskem, odkud je to do centra kousek. Normálně je parkoviště placené, ale v neděli je parking zdarma.

Silkeborg vděčí za svůj rozkvět do značné míry papírně, vybudované v roce 1846, které jednu dobu dodávala energii tamní řeka.

Silkeborské Muzeum kultury sídlí v obytném domě z roku 1767. Většina návštěvníků míří přímo k ostatkům Muže z Tollundu. Pravá je pouze hlava tohoto mumifikovaného těla, jelikož se po odkrytí rychle rozložilo.

V létě kolesový parník z 19. století vyráží na 15 km dlouhou plavbu k Himmelbjergetu (Nebeská hora), jednomu z nejznámějších míst této oblasti.

Ve městě zastavujeme především proto, abychom získali nějakou mapičku okolí a mohli se na kolech projet okolo hory Himmelbjerget. No, hory, ona měří krásných 147 m.

Vystoupáme nahoru na pěší třídu Vestergade, dáme se doleva na Torvet, odkud nás směrovky informačního centra vedou kamsi ulicí Søndergade. Žádné informační středisko tímto směrem samozřejmě není, ale naštěstí je tu alespoň mapa města. Po hlavní silnici už tedy správně dojdeme k turisty obleženému muzeu, v němž největší atrakcí je mumifikované tělo muže z Tollundu. U informačního stánku si naberu potřebné letáčky a mapičky a jelikož je místní prostředí příjemné, vystojíme nekonečnou frontu na Hot Dog a usadíme se s ním ke stolečku s výhledem na přístav. Vyplouvají odtud lodě právě k hoře Himmelbjerget.

Parkujeme na zpoplatněném parkovišti kousek pod vrcholkem hory a potvrzuje se mi to, čeho jsem se trošku bála, místní oblast je sice protkaná velkým množstvím cest, ale jsou vyhrazené vysloveně pro pěší. A tak kola necháváme v autě a péšo se vydáváme na vrcholek hory, odkud se naskýtají krásné výhledy na jezero Julsø.

Úsek mezi Silkeborgem a Skanderborgem a oblast mírně na sever od nich představují kraj jezer a kopců známý jako Jezerní oblast (Søhøjlandet). Právě tady se prostírá největší jezero na Jutském poloostrově – Mossø a teče tady také nejdelší řeka v Dánsku – Gudenå (158 km). V jezerní oblasti se také vypínají jedny z nejvyšších kopců v zemi.

Když si nemůžeme po místní jezerní oblasti udělat projížďku na kolech, tak si uděláme alespoň kratší procházku. Scházíme dolů k přístavu u Hotelu Julsø, kam přijíždějí právě lodě ze Silkeborgu. Zahneme po značené cestě doleva podél jezera. Po chvilce narazíme na krásné romantické posezení, kde by se krásně svačilo, až na to, že my jsme si nevzali nic s sebou. Mám ale naprosto úžasného chlapa, takže za chvilku už lížeme zmrzlinu a pozorujeme přitom loďky plující po jezeru. Dokud jdeme podél jezera po červené značce, tak se značení dá jakž takž najít, ale jakmile pokračujeme po oranžové, tak veškeré značení mizí. A tak trošku intuitivně uhýbáme od jezera doleva k zajímavému středisku, kde je několik chatek a neskutečná stavba jídelny nebo společenského centra. Trošku se zamotáme, není divu, turistické značení tu opravdu mají strašné. Je taky pravda, že většina turistů se pohybuje mezi parkovištěm a vrcholkem hory a mezi přístavištěm a vrcholkem hory. Hora sice neměří ani 150 m, ale nakonec je to pěkný stoupák. Navíc opět začíná pršet a máme to tak akorát pod střechu jednoho ze stánků u parkoviště, než začne pořádný slejvák. Ale jak už to tu bývá, trvá jen pár minut a můžeme jet hledat místo na přespání.

Tentokrát se nám podaří najít krásné místo na okraji lesa a u obory s ovečkami.

po 22.8. – MoesgaArd Museum, Aarhus, camp Blommehaven

Prvním dnešním cílem je Moesgård Museum nacházející se jižně od Aarhusu. Ze začátku máme trochu problém se v prostoru zorientovat, respektive určit, kde přesně začíná stezka, na níž by měly být příklady vikingských staveb a pohřbívání. Nakonec je potřeba projít skrze celý areál archeologické školy a za ním stezka začíná. Jedná se o okružní cestu, která vede až k moři. Procházka je to příjemná, ale že by na ní bylo zase k vidění tolik vikingských staveb, to se zrovna říct nedá. Hned na začátku stojí vietnamský dům, pak už se dostáváme do obory, kde je rozmístěno několik příkladů způsobů pohřbívání, ale cedule jsou rozpadlé. Kousek od moře najdeme objekt na ustájení dobytka i ukázku obytného domu, bohužel však nepřístupného. Nejzajímavějšími stavbami jsou tedy kostel a zvonice, které se ale nacházejí kousek od samotného muzea.

V Moesgaard Museu jsou archeologické a etnografické sbírky. Autorem návrhu budovy s pochozí zelenou střechou, z níž se neskýtají výhledy na okolí, jsou Henning Larsen Architects. Budova byla otevřena teprve v roce 2014, předtím bylo muzeum umístěno v Moesgaardském panství, v němž se nyní nachází pouze administrativní část muzea a část Aarhus University a je veřejnosti nepřístupné.

Z exponátů poutá největší pozornost Muž z Graubelle, kterého v rašeliništi odkryli sběrači rašeliny z Graubelle v roce 1952. Mumifikované tělo bylo objeveno asi 30 km od Moesgårdu a zůstalo zachovalé díky obsahu kyselin a železa v půdě. Předpokládá se, že zemřel v roce 80 před Kristem, když mu bylo kolem 40 let. Říznutí na krku naznačuje, že mohl být zavražděn.

Budova je to zajímavá, ale po té dlouhé procházce ani nemáme chuť stoupat na vrcholek střechy a míříme rovnou ke vchodu. Tedy snažíme se, bohužel není úplně na první pohled jasné, kudy se do budovy vstupuje. Když už k němu přeci jen dospějeme, zjistíme, že v pondělí mají zavřeno (a to náš průvodce tvrdil, že muzeum má otevřeno každý den v týdnu). Nevadí, zastavíme se tu kdyžtak zítra. Kousek odtud, směrem k Aarhusu se nachází camp Blommehaven. Pán na recepci mě trošku rozhořčí, když nás odmítá ubytovat bez Camping Card, všude to šlo bez problémů a tady dělají cavyky. No co máme dělat, přejíždět jinam už se nám opravdu nechce. Postavíme stan na plácku s výhledem na moře (alespoň něco =)), prohodíme pár slov s Holanďanem z vedlejšího caravanu a na kolech míříme směr Aarhus.

Historie druhého největšího města v Dánsku sahá do doby Vikingů, kdy byla na tomto místě založena nevelká osada. Její původní jméno znělo Aros, což znamená „u ústí řeky“, a díky své poloze na východním pobřeží Jyllandu se později stala velkým námořním přístavem. Po reformaci se Århus rozrostl na významné středisko obchodu. V důsledku toho si zde vybudoval své domy bezpočet obchodníků a v 19. století došlo k podstatnému rozšíření přístavu. Zřízení univerzity v roce 1928 vedlo k rozkvětu kultury a dnes najdeme v Århusu několik dobrých muzeí, tak i rušné kavárny a bary.

Je to prakticky pořád skopce, takže se už těšíme na zpáteční cestu… =) Cyklostezka nás vede podél moře a dál rovně až do samotného centra města. Historické centrum a zároveň nejmalebnější část města se rozprostírá podél kanálu Arhus å a v jeho blízkém okolí. Podél kanálu je rozmístěno několik kaváren a restaurací s venkovním posezením a samozřejmě spousta obchodů, ale jen podél poměrně krátké části blíž k moři. Podíváme se na místní katedrálu nacházející se v srdci města.

Hlavní svatyně Århusu se vypíná v samém srdci nejstarší oblasti města. Katedrála byla zbudována v roce 1201, avšak ve 14. století je zničil požár. Nová katedrála v gotickém slohu zde vyrostla v 15. století. S lodí dosahující téměř 100 m představuje nejdelší katedrálu v Dánsku. Až do konce 16. století pokrývaly většinu zdí katedrály fresky. V období reformace byly sice opatřeny nátěrem, avšak mnohé z nich byly zrestaurovány. Oltářní obraz tvořený 5 deskami namaloval v roce 1479 Bernt Notke z Lübecku. Barokní píšťalové varhany pochází z roku 1730.

Okolo Vor Frue Kirke míříme k jednomu ze symbolů města, budově muzea umění ARoS. Nebýt onoho pestrobarevného ochozu na střeše, tak si budovy prakticky ani nevšimneme.

Přes park projedeme k budově radnice od slavného dánského architekta a designera Arne Jacobsena a Erika Møllera. Dokončena byla v roce 1947 a představuje jedinečnou ukázku dánského modernismu.

Tím naše prohlídka centra města prakticky končí. Chtěli jsme se tu zastavit na večeři a na točené pivo, ale nenarazili jsme na žádnou slušnou putyku (s jednou výjimkou, kde ale nevařili), všude jen samé kavárny. A popravdě, ani samotné město mě úplně nenadchlo, Kodaň je Kodaň. Na to jak je Aarhus malé město, tak tu bylo hodně rušno, ale najdou se tu krásná zákoutí, to zase ano…

Projíždíme zpět do campu trochu oklikou, okolo stadionu a dál po lesních cestách. Vyjedeme u dančí obory, kterou nemůžeme jen tak minout. Daňci jsou pěkně ochočení, hned se k nám jeden rozběhne, ale jakmile zjistí, že nemáme nic k jídlu, tak se zase stáhne. Po chvilce se objeví dva kluci s pytlem mrkve, daňci se na ně seběhnou a nechají se krmit z ruky.

Odtud už je to do campu, co by kamenem dohodil a kopec nahoru nějak záhadně zmizel, vlastně to bylo zase víceméně skopce… =)

Při vaření večeře v kuchyňce diskutujeme s dalšími turisty o Aarhusu a venku se spouští pěkný liják. 

út 23.8. – Jelling

Ráno trošku přehodnocujeme plány a místo návštěvy Moesgard Musea míříme rovnou do Jellingu. Jelling je malá vesnice, proslavená vikingskými vykopávkami, které jsou zajímavě prezentovány.

Pro Dány je Jelling zvláštním místem. Tato skromná vesnice byla v 10. století královským sídlem Gorma Starého, Vikinga, jenž si podmanil Jutsko a poté Fyn a Sjælland. Vytvořil tak nový stát a dynastie, kterou založil, vládne Dánsku nepřetržitě až do současnosti. Po starém královském hradě zde sice nezůstala ani stopa, ale o pradávné minulosti Dánska toho hodně prozradily Jelling Kirke a dvě mohyly za ním. Tento kostel byl vztyčen okolo roku 1100, ví se však, že mnohem dříve se na tomto místě nacházely nejméně 3 dřevěné kostely. První z nich vybudoval podle pověsti Gormův syn, Harald I. Modrozubý, jenž usedl na trůn v roce 950 a záhy na to přijal křesťanství. Dlouhou dobu se věřilo, že dva kopečky u kostela obsahují ostatky prvního dánského vladaře, avšak když byly v 19. století prozkoumány, neodhalilo se uvnitř nic. Nicméně v pozdních 70. letech 20. století začali archeologové bádat pod kostelem Jelling Kirke - odkryli zlomky zmíněných dřívějších dřevěných kostelů a také vikinské šperky a lidské kosti. Soudní testy provedené v kodaňském Nationalmuseet potvrdily, že se opravdu jedná o kosti Gorma a v roce 2000 byly jeho ostatky za přítomnosti členů nynější královské rodiny opětovně pohřbeny pod podlahou jellingského kostela. Je pravděpodobné, že Gormovo tělo nechal tehdy přemístit jeho syn Harald. Nedaleko kostela jsou k vidění dva runové kameny. Větší z nich, známý jako „křestní list Dánů“, nechal v roce 983 vztyčit Harald I. na památku svých rodičů – Gorma a Thyry. Na kamenu je i dnes znatelná podobizna Krista – nejstarší vyobrazení Krista ve Skandinávii. Nápis na kameni hlásá, že „Král Harald nechal postavit tento pomník svému otci Gormovi a své matce Thyře pro slávu Dánska“. Nápis se pokládá za první písemný záznam, v němž se objevuje slovo „Dánsko“. V roce 1994 byl celý areál zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Nejprve vylezeme na jednu z mohyl, abychom si prohlédli celé území. Rekonstrukce nebo spíš naznačení původní podoby je odtud krásně vidět. Projdeme podél původního opevnění k půdorysům původních staveb, které pravděpodobně sloužili jako jakési kasárny, a dál až k původní vstupní bráně. Dle archeologů je ale příliš malá na to, aby sloužila jako hlavní vstup do okrsku, a tak nepřestávají bádat. Projdeme na hřbitov, ke kostelu, u něhož se nacházejí ony dva runové kameny a ještě na vršek druhé mohyly.

Pak už zamíříme do samotného muzea, které nás nadchne. Vstup je zdarma a prezentace archeologických nálezů, samotného způsobu života Vikingů a jejich mytologie musí bavit každého. Je tu trůní síň, kde plápolá umělý oheň a kde se můžeme usadit a poslouchat staré vikingské příběhy. Expozice je hodně interaktivní, dozvíme se z ní, jak Vikingové žili, kam všude cestovali, jak se oblékali i jak pohřbívali zesnulé. Z Midgardu, světa lidí, vystoupáme po Bifröstu, mostu, který je možné někdy spatřit v podobě duhy, do Azgardu, světa bohů. Zde se také nacházela Vallhala – palác samotného Odina, kam přicházeli všichni padlí bojovníci, o které zde pečovaly rusovlasé dívky Valkýry.

Z druhého patra vystoupáme na střechu objektu, kde jsou umístěny dva dalekohledy (funguje bohužel jen jeden), které ale nejsou ledajakými dalekohledy. Nejen, že si můžeme zblízka prohlédnout současnou podobu okolí, ale také to jak vypadalo v časech méně či více minulých.

Prostě parádní výstava. Člověk by si řekl, že tu toho nebude mnoho k vidění, ale my jsme tu strávili snad 4 hodiny…

Ještě popojíždíme k jezeru Fårup Sø, kde kotví kopie původní vikingské lodi.

Odtud míříme po okrskách (mimochodem ve skvělém stavu) směr jih. Hledání místa na spaní zase není jen tak, všude jsou roztroušena samostatná sídla, ale nakonec nacházíme pěkné místo u nedávno posečeného pole.

Sotva stihneme postavit stan, už slyšíme, jak k nám po naší polňačce někdo přijíždí. Kluk s bagrem zastaví a míří k nám, jaj… Ptám se ho, jestli je problém, že tu stanujeme. Prý vůbec ne, popřeje nám hezký večer a zase jede dál… =)

st 24.8. – východní pobřeží, camp Kruså

Na severu Koldingu nacházím velké nákupní středisko, ideální pro nákup dárků domů. Až na to, že je tu jen neskutečné množství obchodů s oblečením atd. a potraviny žádné. Chvilku tápeme, než objevíme Bilku, v které se dá sehnat snad úplně všechno, včetně námi hledaného jídla. Pořídíme vše potřebné a obtěžkáni taškami míříme zpět k autu. No jo, ale kam jsme ho zaparkovali…? Není nad to hledat auto na parkovišti pomocí navigace… =))

Z Koldingu míříme na pláže v Binderup Strand, abychom se před odjezdem také vykoupali na východním pobřeží, když už se počasí zase ustálilo. Písečné pláže tu nejsou ani tak rozlehlé ani tak pěkné jako na západním pobřeží, ale zase jsou tu o fous větší vlny (pořád jsou to spíš vlnky =)). Docela se vyblbneme, než se v odpoledních hodinách začne pláž plnit lidmi.

Dojedeme až k hranicím s Německem, kde se ubytujeme v campu v Kruse. Chlapík na recepci vypadá jako Viking a je naprosto ležérní, prý si můžeme postavit stan, kde se nám to bude líbit. Asi tu nemají zrovna velký provoz. Camp je v pohodě, jen mi přijde, že se tu o to moc nestarají. Sprchy jsou na kartičku, ovšem čas se odečítá ať má člověk vodu puštěnou nebo ne, trošku nepraktický.

čt 25.8. – Hamburský přístav

Cestou domů se chceme zastavit v Hamburku a prohlédnout si přístav. Ovšem ujedeme pár kilometrů po dálnici a ozve se neskutečná rána. Okamžitě zastavujeme v odstavném pruhu, abychom zjistili příčinu. První, co nás napadá je, jestli nám neprdlo levé přední kolo, ale to je v pořádku, ostatně jako všechno ostatní. Opravdu to není moc příjemný pocit promenádovat se po dálnici, i když jen v odstavném pruhu. Sedáme zpátky do auta, ale to při jízdě vydává podivný zvuk. Nezbývá, než zastavit na pumpě a auto pořádně prohlédnout. Nakonec se ukazuje, že jen povolil kus plastu u levého předního kola a při jízdě se dře o vozovku. Uff… Jenže teď jak ho sundat, když zrovna tenhle bazmek nemáme. Nabíhám na jednoho kamioňáka, který sice ochotně okoukne náš problém, ale potřebné nářadí také nemá. V tu chvíli vedle nás zastavuje polská odtahovka, to by bylo, aby ten neměl nářadí. A daří se, chlapík vytahuje celý kufřík a ochotně nám zapůjčuje vše potřebné. Odmontujeme onen zákeřný plast a spokojeně pokračujeme dál. Tedy do chvíle než se ozve další rána, tentokrát něco narazilo přesně pod moje sedadlo. Naštěstí jsme u sjezdu z dálnice, a tak nemusíme prohlížet auto v blízkosti děsivě rychle svištících aut. Ani tentokrát nic divného neobjevujeme, a tak jen trochu vystresovaní pokračujeme dál. Teď už naštěstí úplně bez problémů.

Navigace nás navede přímo k přístavu, kde se nám kupodivu povede bez problémů zaparkovat. 

Hamburk je druhé největší město Německa rozkládající se na dolním toku Labe, při ústí do Severního moře. Ve středověku patřil do spolku Hanza, který sdružoval významné přístavy a obchodní města v severním Německu, Pobaltí a okolí. V současné době je hamburský přístav druhým největším v Evropě (největší přístav kontejnerové dopravy najdeme v Rotterdamu), ročně sem připluje kolem 13 000 námořních lodí. Pro svůj význam v námořní dopravě a obchodě bývá nazýván „Brána do světa“.

V informačním středisku si vezmeme mapku města a po nábřeží jdeme k moderní budově Labské filharmonie postavené dle návrhu světoznámé švýcarské architektonické kanceláře Herzog & de Meuron. Ve stínu nám hlásí teploměr neskutečných 38°C, takže to na žádné velké procházení není, dáme si zmrzlinu a šineme se zpět. Ono to ještě chvilku trvá, než se vymotáme z centra Hamburku, zlatá (tentokráte stoprocentně spolupracující) navigace.

Podaří se nám dojet až za Magdeburg, sjíždíme z dálnice a těšíme se na podobně pěkné místo na spaní jako cestou do Dánska. Ovšem místní krajina je totální placka, kde není žádný les široko daleko, vždy jen pár stromů oddělujících od sebe nekonečné lány polí. Asi po čtvrt hodině bezcílného ježdění po okolí, zajíždíme na malou loučku. Nevadí, že se nachází prakticky proti jakési firmě, už je skoro tma a my máme hlad. =) Během stavby stanu si všimnu podivné zdi porostlé břečťanem, která se nachází vedle nás. No neříkejte mi, že spíme hned vedle hřbitova… Při vaření večeře se projeví má šikovnost, když půlku fazolí vyklopím do trávy. Naštěstí jsem ale totálně suchou louku nepodpálila a fazole s trávou taky nejsou úplně nejhorší. =) Právě když konečně večeříme, tak se ze hřbitova ozve takový zvuk, že se mi naježí všechny chloupky na těle. To si ze mě děláte srandu, nejraději bych zase sbalila stan a jela kamkoli jinam. Absolutně nejsem ten zvuk schopná přiřadit k jakémukoli zvířeti. Ovšem při obhlídce to vypadá jen na myši ukryté v břečťanu. Brr, kdo by řekl, že něco tak malého může vydávat tak děsivé zvuky… 

pá 26.8. – příjezd domů

Dnes už nic nevymýšlíme a míříme nejkratší cestou zpátky domů. Autu, za to že nás v pořádku dovezlo domů, dopřejeme zaslouženou lázeň. Předáme trošku uvařené dárky a můžeme vybalovat.

Pár slov závěrem

Dánsko je krásná země, která určitě stojí za návštěvu. Západní pobřeží se nám líbilo o poznání víc než to východní, byly tu dlouhé písečné pláže, čisté moře a krásné počasí… =) Pokud si chcete odpočinout bez davů turistů, Dánsko je ideální zemí pro takovou dovolenou. 

Cestování autem po Dánsku

Všechny silnice v Dánsku jsou ve skvělém stavu, i totální okresky, žádné tankodromy tu nenajdete. Párkrát se nám povedlo natrefit na šotolinové cesty, ale ty vedly už jen do opravdu zapadlých oblastí.

Dálnice v Dánsku nejsou zpoplatněné, maximální povolená rychlost je 130 km/h. Mimo obce je maximální povolená rychlost 80 km/h, v obcích 50 km/h a díky všemožným zpomalovacím prvkům pojedete většinou ještě pomaleji. Platí povinné svícení.

Nafta byla v Dánsku dražší než v Německu a v Německu zase byla dražší než u nás…

Parkování je v Dánsku většinou zdarma, jen výjimečně se nám stalo, že bylo zpoplatněno a to spíše za symbolické ceny.

Campy

V Dánsku je pro pobyt v campu povinná Camping Card, která stojí 110 DKK, v mnoha campech nás ale ubytovali i bez ní.

Součástí každého campu jsou uklizené záchody a umývárny, kuchyňka (bez lednice), wi-fi, dětské hřiště, často gril a ohniště,… Všechny campy, ve kterých jsme nocovali, byly dobře vybavené. Rozdíl byl hlavně v ceně, v placení sprchování a v udržování čistoty (někde uklízeli každou chvíli, někde tak jednou za den).

Rømø Familie Camping – sprchy v ceně, velká louka pro stany, dvě osoby + stan 168 DKK

Darum Camping – sprchy placené zvlášť (2 min tekoucí vody = 2 DKK), placy pro stanování odděleny vzrostlou zelení, 2 osoby + stan 167 DKK (včetně sprchování)

Søndervig Camping - sprchy placené zvlášť (5 min = 6 DKK), tradiční camp s živými ploty, perfektní servis, 2 osoby + stan 194 DKK (včetně sprchování)

Camping Blommehaven - sprchy v ceně, camp s živými ploty v blízkosti moře, nutnost Camping Card, 2 osoby + stan 219 DKK

Kruså Camping - sprchy placené zvlášť, jednotlivé placy oddělené vzrostlými stromy, bez úklidu, 2 osoby + stan 181 + sprchy

Spaní mimo campy

Oficiálně je spaní mimo campy v Dánsku zakázáno, ale dle těchto stránek existuje spousta míst, kde je možné stanovat a dokonce spousta míst, která jsou pro přespání připravena.

Hledání místa pro volné stanování, kam se dá zajet autem, byl většinou pěkně tvrdý oříšek. V Dánsku totiž každá polní a lesní cesta někomu patří a je na ní umístěna závora nebo řetěz. Samostatná sídla jsou roztroušena všemožně podél cest, takže se málokde najde delší pás neobydlené krajiny. A když už to tak je, tak v něm platí výslovný zákaz stanování. Ale znáte to, kdo hledá, ten najde…

Odkazy

Vše potřebné o Dánsku

Krásný článek o životě v Dánsku

Článek o studiu v Dánsku

Stránky o cestování