Krušné hory
Krušné hory jsou pro mě symbolem kontrastu. Kontrastu mezi krásnou přírodou a mezi místy poznamenanými ne tak dávnou historií a také těžbou. Krušné hory, jako příhraniční oblast, patřily k Sudetům. Po odsunu Němců po 2. sv. válce se značně snížil počet obyvatel v horských oblastech, došlo k zániku některých obcí a řady tradičních krušnohorských řemesel (výroba dřevěných hraček, krajkářství, puškařství, výroba punčoch, knoflíkářství,…). Ve 20. století vrcholila těžba hnědého uhlí v krušnohorských pánvích. Těžba probíhá povrchovým způsobem, který výrazně mění krajinný ráz. Snad každý si dnes s Krušnými horami spojí onu „měsíční krajinu“ způsobenou těžbou. Krušné hory jsou v neposlední řadě spojené se jménem Marie Curie-Sklodowské, která spolu se svým manželem izolovala z uranové rudy (jáchymovského smolince) dva nové prvky – polonium a radium (za což později získala Nobelovu cenu). V okolí Jáchymova byly ve 30.-60. letech 20. století zprovozněny doly na těžbu uranové rudy (Svornost, Rovnost, Mariánská…). Za dob socialismu byly při těchto dolech zřizovány koncentrační a pracovní tábory, jejichž vězni (převážně političtí) sloužili jako levná pracovní síla.
Pátek 25.3. - Plasy
Cestou do Krušných hor se ještě zastavujeme v Plasích. Ty jsou známé komplexem bývalého cisterciáckého opatství.
Plaský klášter založil roku 1144 kníže Vladislav II. Hlavní přestavby se klášter dočkal v období baroka, kdy byl povolán významný architekt Jan Blažej Santini Aichel. V roce 1785, za vlády Josefa II., byl klášter, jako mnoho dalších, zrušen. V roce 1826 kupuje klášter kancléř Klement Václav Lothar Metternich, který ho opět pozvedl – byla zde založena huť na slévání litiny, byl obnoven pivovar, došlo k rozvoji kulturní činnosti. Ke konci 2. sv. války zde pobývala Rudá armáda a následně byl klášter na základě Dekretů prezidenta republiky zestátněn. Po odchodu armády byly budovy i pozemky rozdělovány nejrůznějším institucím, mobiliář byl rozvezen, rozprodán nebo rozkraden. Nevhodné využívání staveb vedlo k nešetrným stavebním zásahům. Od 70. let 20. století pomalu probíhá rekonstrukce areálu. V roce 1995 byl klášter vyhlášen Národní kulturní památkou.
Nás ale spíš než prohlídka samotného kláštera zaujme muzeum umístěné v budově bývalého pivovaru. Jedná se o odnož Národního technického muzea - Centrum stavitelského dědictví Plasy. Nečekáme žádnou velkou expozici, o to víc jsme mile překvapeni. Muzeum nás postupně provede všemi stavebními materiály, následně se vrhneme na hrubou stavbu, počínaje základy a konče krovy a střechou, podíváme se na technické vybavení budovy, dveře, okna a interiérové vybavení. Je to poměrně vyčerpávající množství informací, ale výstava je perfektně připravená a člověk si může spoustu věcí i osahat.
Už celí hladoví opouštíme muzeum a míříme do protější budovy, v níž je obnovena tradice místního pivovaru. Na ochutnání si dáme speciální zelenou desítku a klobásku. Jelikož pivo mají opravdu dobré, bereme ještě s sebou na ochutnání dvanáctku v PET lahvi.
Obejdeme areál kláštera dokola, je vidět, že rekonstrukce pomalu probíhají. Na objektech jsou nové střechy, ale jinak je tu ještě spoustu práce, aby budovy nevypadaly jako ruiny a vrátila se jim bývalá krása.
V podvečer přijíždíme na ubytování v Radošově. Paní domácí je velmi milá a pokoje také nejsou špatné. Pojem manželská postel už tu nebudu znovu rozebírat, páč bych se jen rozčílila. K tomu přidejte miniaturní sprchový kout a máte ideální pokoj pro romantiku… =)
Sobota 26.3. - Okolím Božího daru a Horní Blatné
Už ráno je mi jasné, že má rýmička rozhodně nemá v úmyslu ustoupit, spíš právě naopak. Ideální načasování. Vyzbrojím se v lékárně v Ostrově a můžeme vyrazit směr Boží Dar. Trošku jsem doufala, že už tu nebude sníh, ale to jsem Krušné hory dosti podcenila.
V informačním středisku nabereme mapičky a po menší nábližce se vydáváme po povalovém chodníčku na naučnou stezku Božídarského rašeliniště.
Božídarské rašeliniště se rozkládá na ploše 930 ha a je nejrozsáhlejší rezervací Karlovarského kraje. Stejně jako většina dalších rašelinišť, i Božídarské rašeliniště bylo narušeno těžbou rašeliny a dnes je pracně obnovováno. Naštěstí se ale toto rašeliniště nikdy nepodařilo úplně vysušit. Hlavní dominantou území je hora Špičák (1 115 m n. m.).
Naučná stezka, dlouhá 3,2 km, nás provede po nejhodnotnější části rašeliniště. Nachází se na ní 12 zastavení, která nás seznámí s místní faunou a florou, vznikem a těžbou rašeliny.
I přesto, že je téměř všechno schováno pod vrstvou sněhu, se mi rašeliniště líbí. Jen ty informační cedule nejsou občas úplně správně. Na konci NS je možné se napojit na další NS vedoucí podél Blatenského příkopu až do Horní Blatné nebo na NS Ježíškova cesta, která je určena především pro děti. My ale zamíříme po silnici zpět do Božího Daru a autem se přesuneme do Horní Blatné.
Nejprve zvolíme silnici vedoucí přímo z Božího Daru do Horní Blatné, ale cedule „Silnice se v zimě neudržuje“ u Ryžovny nás měla varovat. Dvě koleje vyjeté ve 30 číslech sněhu jsou ještě v pohodě, naštěstí jsme nepotkali nikoho proti, ale když se v lesní pasáži drží sníh i ve vyjetých kolejích, tak jsme nahraní. Ještě to zkusíme jednou, ale nezbývá než to celé odcouvat zpátky! Ještě že neřídím já, to bychom skončili někde v pangejtu… =)
Když nevyšla první nábližka, tak proč nezkusit jinou? Z Ryžovny do Abertam se to jeví v mapě jako ještě podřadnější silnice, ale naštěstí neobsahuje žádné lesní úseky. Takže si trošku zaplaveme, užijeme si s protijedoucím autem, ale úspěšně dojedeme na hlavní silnici. Huráá! =)
Z Horní Blatné stoupáme po červené značce do kopce na Blatenský vrch. Cestou míjíme přírodní památku Vlčí jámy, kde se původně těžily cínové rudy. Je možné po schodech sestoupit do Ledové jámy, v které se díky jejímu profilu a malé cirkulaci vzduchu udržuje jeskynní led i v letních měsících.
Rozhledna na Blatenském vrchu (1 043 m n. m.) byla postavena roku 1912 hornoblatenskou jednotou pro zimní sporty, spolu s restaurací a turistickou chatou. Po válce objekt připadl jednotkám pohraniční služby, které ji zanechaly v dezolátním stavu, a většina staveb musela být zbořena. Zbyla jen rozhledna vysoká 21 m.
Normálně se platí vstupné na rozhlednu 10 Kč, ale jelikož prý není nic vidět, tak je vstup zdarma. Nakonec to není tak zlé, opar se začíná pomalu protrhávat a vidíme alespoň německý Auerberg. Je škoda, že zde nejsou žádné popisy výhledu, ale kluk ve stánku, kde si dáme něco na zahřátí, má přehled.
Dolů scházíme po žluté značce až k Blatenskému příkopu.
Blatenský vodní příkop přiváděl vodu, jako zdroj energie pro doly a úpravu rud, z potoka Černá samospádem do Horní Blatné, kde ústil do Blatenského potoka. Příkop je dlouhý téměř 12 km, vznikl v letech 1540 – 1544 a jeho autorem je stavitel Stephan Lenk. Po obou stranách příkopu byly navršeny valy a osázeny smrky, aby příkop odolal krušným horským podmínkám (i tak se některé úseky v zimě zakrývaly větvemi proti zapadání sněhem). Pro regulaci toku byly na příkopu vystavěny hráze, přepady, stavidla či odvodňovací kanály.
Podél Blatenského příkopu se jde příjemně a za chvilku nás dovede zpět do Horní Blatné. Město působí trochu depresivně, jako většina krušnohorských měst a vesnic, ale lidé jsou tu milí. Na jídlo si jdeme sednout do Modré hvězdy, kde vaří poctivě a výborně.
Neděle 27.3. - Na Plešivec a do Jáchymova
Zaparkujeme ve Pstruží pod vlekem, kterým se chceme nechat vyvézt nahoru na Plešivec. Náš plán ale zhatí paní na pokladně, která nás v zimním období nemůže na sedačkovou lanovku pustit bez lyží…
Objedeme tedy Plešivec až do Abertam a ještě se jako pořádní lenochové vyvezeme autem až nahoru. Obejdeme rozhlednu s restaurací kolem dokola, ale nikde žádná směrovka kudy nahoru. Nakonec je potřeba vejít dovnitř do restaurace, vhodit 10 Kč do kasičky, a pak už se můžeme kochat výhledy. Bohužel ani tady nejsou žádné popisy, co je na obzoru k vidění. Svítí sluníčko, pozorujeme sjezdaře a vůbec se nám nechce dolů… =)
V Jáchymově zaparkujeme na náměstí, trošku mi tady z toho běhá mráz po zádech, a jdeme najít do informačního střediska nějakou slušnou mapičku NS Jáchymovské peklo.
Na počátku 16. století bylo v těchto místech nalezeno bohaté ložisko stříbra, které vedlo k založení Jáchymova jako horního města a dokonce se velmi rychle stalo 2. nejlidnatějším městem v Čechách. Z vytěženého stříbra se zde razily stříbrné mince – tolary. V 18. století zde byla zřízena báňská škola (první svého druhu v Habsburské monarchii) a k těžbě stříbra se přidala také těžba olova, arsenu, niklu, kobaltu, bismutu a cínu. Nejvýznamnější surovinou se ale pro Jáchymov stal smolinec – nerost, který horníci nalézali tam, kde již nebylo stříbro, odtud také jeho název. Smolinec se používal na barvení skla, v 19. století díky němu objevili manželé Curierovi dva nové chemické prvky – polonium a radium. Jáchymov si udržel monopol na výrobu radia až do počátku 1. sv. války. Po objevu radioaktivity místních vod, zde byly v roce 1906 založeny 1. radonové lázně na světě.
NS Jáchymovské peklo měří 8,5 km a má 12 zastavení. NS nám přibližuje život a utrpení převážně politických vězňů v blízkých bývalých pracovních táborech vystavěných při uranových dolech. Okružní cesta začíná v Jáchymově u kostela sv. Jáchyma a končí u Šlikovského hradu těsně nad Jáchymovem.
Od informačního střediska stoupáme po žluté turistické značce do pěkného krpálu k bývalému dolu Svornost. Důl je veřejnosti nepřístupný, k vidění je tu prakticky jen dominanta dolu - těžní věž.
Důl Svornost je nejstarším funkčním dolem v Evropě. Důl se začal hloubit v roce 1518, těžba stříbra pak začala okolo roku 1525. Později převážila těžba uranových rud, během níž horníci roku 1864 narazili na pramen s vysokým obsahem radonu, který byl pojmenován po M. C. Sklodowské (která z jáchymovských hornin izolovala vysoce radioaktivní prvek radium). Těžba byla definitivně ukončena roku 1952. Dnes je důl využíván lázněmi jako zdroj léčivé radonové vody.
O kousek dál procházíme okolo štoly č. 1, v které se dnes nachází muzeum. Před vstupem do štoly stojí vláček a za zmínku určitě stojí také silné mříže, které bránily vězňům v útěku. Nad štolou býval ubytovací tábor Svornost. S dolem ho spojovalo na dvě stě šedesát schodů, které je možné si díky věrné rekonstrukci vyjít. Z původního tábora se však nezachovalo téměř nic. Základy ubytoven jsou jen naznačeny a je postavena kopie strážní věže. Jediné, co se zachovalo původní, je samotka umístěná pod zemí. Nedokážu si představit, že někdo musel dokázat vydržet v tomhle děsivém, vlhkém a chladném prostoru déle než pár minut…
Stezka nás dál vede, chvilku sněhem chvilku po trávě, podél jáchymovského vodovodu k Městskému rybníku. Ten býval zásobárnou vody, kterou se poháněly stroje v dolech.
V druhé části nás stezka provází okolo dalších bývalých dolů a pracovních táborů. Z komplexu u bývalého dolu Eduard je vybudováno sportovní středisko. Sjedeme po sněhu dolů k Horkému rybníku a odtud začíná druhé stoupání. Neujdeme ani moc daleko a přichází na mě naprostá krize, asi vážně není ideální chodit s chřipkou po horách. Nejraději bych sebou plácla do sněhu a už se ani nehnula. Zachrání mě kousek mazance, díky kterému se plahočím (a to doslova) dál. U zastávky číslo 11 u bývalého dolu Rovnost mám vyhráno, dolopotila jsem se, se značnou pomocí, až na kopec. V těchto místech se zachovalo několik staveb – strážnice, řetízkárna, ošetřovna – ale nejzajímavější a nejbizarnější stavbou je Palečkův hrad. Ten si nechal vězni pro vlastní potěšení stavět sadistický velitel tohoto tábora.
Za silnicí se nám otvírají krásné výhledy na Klínovec. Propleteme se cestičkami ke zřícenině hradu Freudenstein, v němž byly od roku 1519 raženy stříbrné tolary. Po silničních serpentinách sejdeme zpět do Jáchymova, máme to tak akorát, už se začíná stmívat.
Pondělí 28.3. - Radošov a Kyselka
Po snídani, kdy mě paní domácí pěkně vypeče zapůjčením pomlázky, se konečně jdeme podívat na dřevěný most v Radošově, který jsme zatím vždy jen přejížděli autem.
Gotický celodřevěný most v Radošově nechalo v místech původního brodu vystavět v roce 1364 město Ostrov. Vedla tudy Královská cesta (Via regia) spojující Prahu s Chebem a vedoucí dále do Plavna a Erfurtu. Most byl během své historie mnohokrát opravován a obnovován. V roce 1986 most shořel a byl znovu obnoven až po veřejné sbírce na přelomu tisíciletí.
Chvilku marně dumáme nad tím, jak jsou pospojované dřevěné trámy pod podlahou mostu, abychom se dočetli, že jsou nově udělány z předpjatého betonu, pěkná kamufláž… =)
Autem popojedeme do vedlejší Kyselky, kde kdysi bývaly lázně. Z původních nádherných budov zůstaly dnes už jen ruiny, i když možná že se blýská na lepší časy a pomalu se konečně začnou opravovat. I přes současný zbědovaný stav je zde spousta turistů.
Ochutnáme minerální vodu z Ottova pramene (kéž by takhle chutnala Mattoni) a stoupáme k Ottově kolonádě. Podlezeme zábranu se zákazem vstupu a po červené značce se vydáváme do dalšího kopce. Na rozhlednu Bučina by to měl být asi jen kilometr, ale o to prudší stoupání. Zpocení a udýchaní si užíváme výhled po okolí.
